Antikvariát

Die Metamorphosen der Weiblichkeit – Jihrzi Kostelckie

Němčina. Není na světě méně erotického jazyku. Každý jiný jazyk v sobě skrývá jemnost a soulad pro slova lásky. Jen němčina rozeklaje jazyk do úderného vyznání, kde růže jsou obarveny krví nepřátel a verše opěvující krásu vyvolené jednoduše chrčí, a kdyby vyvolená nebyla němčinou stižena, může se stát, že se schová za obrtlík v naději, že ten divný muž přestane vyhrožovat a odejde. Příznakem němčiny je i neodbytnost. Za obrtlíkem se tedy za moment zjeví německé zájmeno Ich a bude pokračovat ve vykreslování lásky masovou vraždou.

Pohled neněmce na Němce je zpravidla vždy zkalen jistými rozpaky. Nejedná se o hloupoučkou formu xenofobie, ale předmětem jednání se stává jakýsi pud sebezáchovy. Vždyť žádný rozumný národ nemůže mít slovo přes celý řádek, a když už ho má, dá mu do vínku harmonii, která se dobře vyslovuje a zároveň i dobře pamatuje.

Dejme si příklad poněkud dlouhého slova v němčině.

Grundstücksverkehrsgenehmigungszuständigkeitsübertragungsverordnung.

Jehož český význam je stejně nesmyslný, jako německé vyznění: Nařízení o přenesení kompetence za schválení dopravy na pozemku.

Tvůrce němčiny neměl rád mezerník.

Ale dejme němčině šanci na poli literatury, kde se, ovšem v překladu, jedná s příručním zavazadlem více než hodnotným. Dejme tomu takový Goethe, to byl kanón, to byl takový kanón, že je ho až pro Němce škoda. Krasoduch, který musel myslet na krásu a krásu i tvořit právě takovým jazykem, kde vyslovení jednoho slova může trvat i několik dlouhých a napjatých vteřin. Nebo vzpomeňme našeho německého Kafku, nesmělého to jinocha, který byl naplněn myšlenkami doslova nádhernými a přesto je musel krkolomně formulovat v němčině. A ono by těch zásadních literátů bylo, ale abychom se dostali také ke knize Jiřího Kosteleckého, kterou nevědomky ilustroval Egon Schiele. Pusťme se do toho.

Jiří Kostelecký sepsal něco, to něco je v němčině, takže obsah je utajen, zašifrován do nesmyslného shluku písmen. Ono něco věnuje se metamorfóze ženství, kde ženství je definováno vagínou a jejími variantami. A protože fascinace ženským pohlavím dá se vyjádřit jakkoliv, kdykoliv a pročkoliv, vrhnul se Jiří Kostelecký do svěcení veršem. Proč zvolil Kostelecký právě němčinu, když jeho mateřština je tolik mazlivá? Snad chtěl tajným vládním spolkům pomoci s depopulací. Snad chtěl světu zošklivit ženský klín. Snad zvolil tento jazyk pro tu krásně znějící a pracující Rilkeho nadaci. Ať tak, či tak, moc si nepočtete, nejste-li postiženi němčinou, ale můžete si alespoň oslintat stránky knihy, kam Schiele umístil, skutečně nevědomky, svá mistrovská díla.