Antikvariát

Experiment, který měl přinést čest, bohatství a slávu skupince ctižádostivých pisálků a aspirantů na vavříny řemesla žurnalistického. Předvést svůj program vyžaduje nejen jistou kreativitu, ale i sebejistotu a odvahu postavit se čelem davu, neřku-li přímo ignorantů, ale minimálně značně znepokojujícímu. Přesto se náš tým do víru velkoměsta vypravil…

Nonkonformní poezie, dříve zbraň v rukou undergroundových aktivistů, roznětka, která pomáhala plnit Valdice. Dnes stařenka, cynicky se usmívající pod nánosem prachu. Proč ji ovšem občas neoprášit a neumýt v prameni mládí. Toho se tentokrát chopil pamětník s vlasy již trochu šednoucími, ale s duší stále mladistvou, a mladý, neomalený rebel.

Paříž má svoji Eiffelovku, New York řadu nebetyčných budov… a Praha? Pro někoho nechutnou, pro někoho fascinující, každopádně jedinečnou žižkovskou televizní věž. Náš antikvář Kačur vystoupal do unikátní výšky, aby měl svoji domovinu jako na dlani.

Kutná Hora, slavné to město, se slávou sahající k výšinám. Stříbrné doly, mincovna, Pražský groš… Stříbro kam se podíváš, zlatým hřebem kroužku příležitostných cestovatelů se ovšem stal věhlasný chrám Sv. Barbory ponořený v podzimní sluneční svit.

Literární Praha cizojazyčných rodáků, tentokrát ovšem nikoliv kafkovská, jelikož, promiňte, nejrůznější Z(z)ámky jsme se pokoušeli otevřít už mnohokrát. Dnes se nikdy zcela neuspokojený literární badatel Kačur vypravil do potemnělých pražských ulic za hlasy andělů. Nebo spíše jejich tlumočníka R. M. Rilkeho. Letenský Montmartre byl rozezvučen nejen dílem Rilkeovým, ale i violoncellem…

Inspirace Jiřím Strachem slibovaná v minulém kulturním čtvrtku se stala realitou, a to hnedle na čtyři kusy rozdělenou. Setkáte se v ní s hledajícími osobami, hledanými osobami a speciálními efekty, kteréžto nevznikly ve střižnách, ale na kolenním kloubu v teple domova. Jiří Strach má svůdné jméno, člověk si z něho může tvořit různé dvojsmyslné vtípky, je to lákavé, ale není to slušné, už jen z úcty k mistru Kačurovi, kde je tato eventualita také v nabídce dne.

Český film se dostal na klouzačku a jede z ní už přes dvacet let. Předpokládejme, že Dantovo Peklo a zároveň i všechna ostatní pekla projel rok po nasednutí. Kam za ta léta dojel, nikdo netuší, ale scénáristy tam mají tupé, režisérské postupy ukoktané a přes šablonu tvořené a hudební vsuvky, promiňte, lámeme hůl, lámeme hůl nad českou filmovou tvorbou, jež…Ale pozor, je tu jeden čestný pionýr, který dlí v tvorbě, ne mimo ni, který dlí v umění, ne v kalkulu, který dlí a tím ten skluz jemně zastavuje.

Východní mistika. Ale ano, mistika. Cenová mistika. Ta nejlepší z nabídnutých. Kola se točí, vozy jedou a jaký je smysl našeho bití. Vem si koště, drahý žáče, a zametej. Ne stopy po sobě, svinčík, co tu nechali ostatní. Jaký smysl bití. Cenová mistika. Její obhroublosti. Hele, támhle letí vznosná mišlenka, ba co dím, mišlenka to v peruti hus, co Žižkově oku je skryto, když vystřeleno a v hnoji teď dlí, jak dlí se v hnoji jen. Cenová mistika, v bití smysl se s mišlenkou potkává na ranveji odletových koloběžek. Jaký je význam bití, když nahrazuje ho blytí. Och, jakýs ty cenový mystifikátor, drahý pravopise, jaké ty práče bez slevového kupónu.

Tak pravil Zarathuštra. Mudrc sedmera moří a jednoho jediného antikvariátu. Toto video vypadlo z geniality samotné múzy Kalliopé. Ale ne, vy truhlíci, ne z filmu Piráti z Karibiku, ze starořeckých bájí a skutečností. Vždyť popatřete na ten svět vůkolní a řekněte si slova Zarathuštrova – Je čas! – a pak s hrdostí třepejte rukama, tak pravil Zarathuštra a vy, jeho epigoni, s ním.