Antikvariát

Ďáblova bible – Stanislav Bártl

Ďábel je všude, stejně jako Bůh. Proč by se v tom měly dělat nějaké výjimky. Jsme snad ti vybíravější, kteří tvrdí, i přes hrůzu důkazů, že vše je tak, jak si to ve své chudokrevnosti představujeme? Ďábel je tu a tam a vedle toho i tama se rozvíjí převážně všude. To jest tam, kde právě dlí vaše odpověď na otázku – je dobro? A je dobro dobré? Když už jsme v tom ptaní? A mají tyto otázky něco společného s Ďáblovou biblí? Ztuha a přeci všechno. Och, jaká póza, nic a přeci všechno. Toť pravý úkaz intelektuální prázdnoty, která pojí k sobě protiklady, aby si ostatní mohli užívat své zabedněnosti. Jsem, a proto nejsem. Ono to zní moudře už jen tím, jak je to ve své podstatě naprosto tupé.

Ďáblova bible je největší knihou světa. Při čtení si na ni musíte lehnout. Při obracení stránky se můžete zabalit jako marmeláda do amolety. Při čtení narazíte i na ďábla. V knize určitě, v realitě možná. Kdo ví. Toto povídání ovšem není o Ďáblově bibli, ale o brožurce informující svět o Ďáblově bibli. Brožurka je to značně obsáhlá, ale snad jen proto, že text je veden ve třech mutacích a to v češtině, němčině a angličtině. Nechť žije globalizované plkání. Něco jako návod k obsluze topinkovače. Nebo buldozeru, to už, zase, dle referencí.

Ale tak se podívejme na historii oné dojemně veliké knihy. Před nějakou dobou jsme v Čechách měli klášter. V onom klášteru žili mniši, jak to tak dělávali. Jeden z mnichů byl tuze dobrý hříšník (dobrý ve smyslu velmi zdatný hříšník). I rozhodlo se vedení kláštera, předpokládejme, že vedoucí úlohu tohoto teamdestroyeru se ujal opat, že mnich bude zaživa zazděn. Trudný to osud zedníkův, jen co je pravda. Mnich ovšem nabídl vlastní vykoupení. Za noc stvoří největší knihu světa. Byl umístěn do kobky a piš, barde, piš, my zatím budeme míchat v neckách maltičku. Mnich, vidouce, že za noc nenapíše ani jednu stranu, povolal si na pomoc ďábla. Ten, brav jako protihodnotu mnichovu duši, sepsal do rána knihu, jejíž šíře i výše, hvězd dotýkati se bude, a nebude-li, tak stejně bude. A následný text brožury, poté co vyžbleptá davu tuto mile děsivou příhodu z hnojů historie, se zaměří na její vyvracení. Popis dvacetileté dřiny prakticky pouze jednoho písaře, který tuto řeholi vzal na svá bedra, protože historie byla plná podobně prdlých nápadů a tragického nedostatku kopírovacích strojů.

Brožurka popisuje, kterak se tamní klášter dostal pod jho dluhů, tedy zastavil, po dopsání, největší knihu, odkud ji posléze ukradli Švédové a dodnes ji ukrývají ve svých muzeích, abychom ďábla nezískali zpět a nepokusili o hloupoučké znovunabytí bůh ví čeho. Nejspíš velké vitríny v našem muzeu.

A přesto v člověku zůstává ona historka s ďáblem, který sepsal vše za jednu noc. Jistě příjemnější představa, nežli nějaké bezúčelné hrbení se nad jednou knihou po dvacet let.