Antikvariát

Kde jinde se mohl narodit než v Bořivojově ulici. Rodiče mysleli, že když mu dají jméno po prvním českém křesťanském panovníkovi, bude jejich synek ušlechtilý a díky svému jménu i spravedlivý a vlídný. Také věřili tomu, že bude svého jména hoden a bude jej mít ve vážnosti celé okolí. Ještěže dlouho nežili a nezažili to, co přišlo.

Začalo to ve škole. Spolužáci na něj pokřikovali, že je boháč, když má na Žižkově vlastní ulici a kam doma ukládají peníze, jestli do štrozoku, nebo je mají zahrabané v uhlí. Když pan učitel děti ve třídě napomenul a vyprávěl jim o knížeti Bořivojovi, smáli se mu ještě víc a nejen to. Brali mu svačiny a říkali, že si kníže lehce opatří další, a když se s nimi porval a všichni dostali trest, zanevřeli na Bořivoje ještě víc. To už ale „naštěstí“ jeho rodiče nežili a vychovávala ho babička. Byla už stará a celkem vzato jí bylo všechno jedno.

Byl tedy odkázaný na sám na sebe a musel si poradit i ve škole. Hloupý nebyl, ale žádný zázrak také ne. Školu vychodil a ani jednou neopakoval.

Pak se pár let protloukal, jak se dalo. Babička už nežila a on po ní zdědil maličký byt. Stačil mu, jen nenáviděl Bořivojku, ve které musel žít. Moc často tam nebýval. V hospodách mu bylo líp. Nepil moc, na to nemíval dost peněz. Ale bylo tam teplo a na pár piv si vždycky příležitostnou prací vydělal.

Pak mu jeden hospodský poradil, aby zkusil zaměstnání na tramvaji. Oblečení bude mít zdarma, bude se celý den vozit jako pán a výdělek tam také není špatný.

„Proč ne,“ řekl Bořivoj. Zkusil to a měl štěstí. Nebyl řidičem, i když by si to byl přál. Na to bylo ale potřeba hodně učení a to ho nelákalo. Stačilo, že se stal průvodčím.

Byl velice zvláštní průvodčí. Jakmile tramvaj opustila oblast Žižkova, byl ten nejpříjemnější a nejveselejší tramvaják ochotný pomoci radou i skutkem, uctivý k pasažérům a hlavně ke starým lidem. Jen však jeho vůz dojel na žižkovské území, byl z něj někdo jiný. Neochotný, hrubý, komisní neotesanec, který, když viděl, jak někdo dobíhá k vozu, honem zazvonil odjezd, a když řidič okamžitě neujel a nenechal dotyčného na zastávce, vynadal i panu řidiči. Nejvíc byl vysazený na bývalé spolužáky a sousedy z ulice. Těm toho Bořivoje vždycky osladil. Hulákal, co jsou to za venkovské balíky, že ani tramvají cestovat neumí a do vozu lezou jako stádo, nemají připravené drobné a další a další urážky.

Velice toužil po tom, aby mohl být revizorem, ale i v práci věděli, co je zač, a proto by byl Bořivoj jako revizor nepřijatelný. Tak nesmírnou křivdu odnášeli opět žižkovští pasažéři.

Jednou v zimě, tramvaj právě jela z kopce, se pohádal do krve s jedním cestujícím. Ten vystoupil a ještě za Bořivojem zavolal, že než s takovým hulvátem jezdit, raději bude i v tom mraze chodit pěšky. Rozzuřený Bořivoj za ním vyskočil z již rozjeté tramvaje, uklouzl, spadl pod kola, a to byl jeho konec.

Za svoji zlostnou povahu byl potrestán a jezdí na střechách tramvají každou noc po celém Žižkově. Nemůže opustit jeho hranice a tak přeskakuje z tramvaje na tramvaj a vrací se zase zpět. Když uslyšíte ze střechy tramvaje dupání a sprosté nadávky, je to Bořivoj. Žižkováky stále nenávidí a lidem se vyhýbá. Proto není možné ho vysvobodit.