.gif)
Deník Anne Frankové
Když pomineme to citové zatížení, které nám, i s celou společností, diktuje povstat a pietně vytlačit při slově holocaust slzu, zbude nám kniha. A na tu se také zaměříme.
Děti jsou hlavním tahákem při vyslovení jakékoliv lži. To je základní poučka reklamních agentů, politických hybatelů a další, podobné verbeži. Pokud chcete prodat zubní pastu, která je schopná při spolknutí člověka takřka ohrozit na životě, dáte do reklamy na ní usměvavé děťátko, které má chrup natolik běloskvoucí, že ho v skrytu duše podezříváte, že si čistí zuby kyselinou. Pokud víte, že váš politický program má v plánu i všeliké pogromy, dáte si na billboard dítě s úsměvem, logem vaší partaje a nějaké to mile křiklavé heslo, které má ovlivnit masy buřtožroutů. Tato pedofilie je společností uznávaná metoda. Nenásilné znásilňování dětské duše. Ale vem tu dušičku čert, že?
Anne Franková dle všech dostupných materiálů žila za druhé světové prekérnosti v utajeném amsterodamském půdním bytu. Na stránkách svého deníku rozvíjí věčné téma lidského soužití. Tuhle těmhle se nelíbí tuhleti tamti. Jeden se porafal s druhým. Nejistota tohoto se přenesla na jiného. Dochází marmeláda. Ticho jeví se jako forma nátlaku, hrozivého ale nutného. A tak si malá holčička sepisuje slova, která plynou a plynou a unášejí sebou čtenářovu pozornost velmi nenásilně do velmi násilné historie.
Co z knihy vyplývá? Anne Franková měla nesmírný literární talent, jenž by, pokud by děvenka jedna přežila, předčil i takové machry, jakými byl Dostojevskij, Čapek či Luhninov, jehož dílo je takřka jako by ho sám Bůh diktoval. Kde se v malé holčičce, této potenciálně zneužitelné postavičce reklamními žvástaly, bere takový cit pro jazyk? O Holocaustu se mluví dnes a denně. Radiopříjmače se jediný den neobejdou bez tohoto slova. I to velké písmeno h ve slově Holocaust nám je schopné o sobě říct dost a dost. Nepadne, jak je rok dlouhý, jediná zmínka o čínském šílenství, které mnohonásobně přesahovalo a přesahuje zlovůli Němců. Nepadne jediná zmínka o ničení Srbů. Neprobírají se válečné zločiny Američanů, které plní svět dnes a denně. Holocaust je svatý.
Už jen tou skutečností, že na něm nesmírné množství určitých lidí vydělalo nesmírné peníze. Ač mi někdy přijde Deník Anne Frankové jako zdařilý falsifikát, který má za úkol rozplakat ty hloupě citlivé, přesto se zdržuju jakýchkoliv závěrů. Svět je založen na lži, ze lži žije a lží se i propaguje. Nejen pravda, ale i láska tu dostávají přes hubu jako by se nechumelilo. Možná, že Anne Franková opravdu protrpěla těch několik let na půdě se svou rodinou, možná, že její neukojitelný talent chytlavě si zaznamenávat vzpomínky opravdu prokypěl historií, možná, ale možná také ne. Ve světě, kde lež je jedinou bernou mincí se ani dětem věřit nedá.
