Antikvariát

Krátké pohádky pro unavené rodiče – Michal Viewegh

Je jednoduché si sednout a vynadávat se na pokleslost pera mistra Viewegha. Je tak svůdné se posadit a spustit litanii. Je tak lákavé napsat pravdu o současném stavu literatury.

Začíst se do řádků, které vzešly z průměrnosti, z nesnesitelné nudy, z plytkosti a podlosti srovnání s konkurencí.

Ale jen ta hromada výtrusiva naroste do nebezpečných a tak zbytečných rozměrů. Proč o knize mluvit pravdivě, jde o marketing, o prodej, pojďme udělat předplacenou recenzi, kterých je teď tak plno.

Spisovatel Viewegh je spisovatelem zaslouženě. Jeho geniální gradování děje je srovnatelné s gradováním samotných dějin, vždyť Viewegh by mohl nahradit Boha na stolci a rozepsat svou sonátu na konzum, ten lákavý a slastný. A snad tam i sedí, nebo z něho Bohu minimálně předčítají. Rozhlédněte se po světě, neděje se jen tak mimojiné, neděje se svět, ale Viewegh.

Jeho dokonale zvládnutá příručka o gramatice, jeho krásou stižená shoda přísudku s podmětem, kdy y je y i kdyby se na Bílou horu znovu vartovalo, jeho připlesknutí tváří všech kritiků, kteří po přečtení opusu (sklonné na opu?) musí a také sklapávají. Vždyť se jim dostalo do rukou Litery. Hned po nasátí tabákového kouře do plic toho největšího vynálezu lidstva.

Viewegh dal kráse pohádek novou dimenzi. Už nevítězí dobro nad zlem, protože ani jedno není jasně definováno, už nevzniká mravní ponaučení na závěr, protože závěr sám se zvrhává do orgií nemravu a poklesu v poklusu. Dítě už není seznamováno se světem formou bludiček a vodníků, ale potlačených zívnutí a mistrně zahraných orgasmů bez orgasmů.

Viewegh zavedl do pohádek slova jako rozvod, premenstruační syndrom, hysterie či platforma tupého zírání do zdi patentovaná touhle dobou a jejími pasáčky liter. Proč dítěti dopřávat dětství, na takovéhle vejmysly nemáme čas, peníze ani vlohy, tak proč se špinit, proč se tím zabývat. Dítěti je ostentativně oznámeno, že je nedokonale nedospělé, tedy překážející, je s ním jednáno jako s onucí, která roste, vyroste, pomstí se, ale jde jí to tak zoufale pomalu.

Kde je další mezník historie, kdy se ten harant obtěžující bude moci legálně vyhodit na dlažbu? O rozvodu poučeno, může si dítě snít sny o princích na bílých koních, o princeznách se zlatou hvězdou na čele. Jen to získá takovou mázdru něčeho nepohádkového, nesnivého. Z prince se vyklube gambler, z princezny nesnesitelná kráva, která mluví jen proto, aby sekla jazykem a zasadila věčně krvácející ránu.

Možná, že se Viewegh čte protože doba taková prostě je. Už není galantně Dostojevská, už odkmitly doby L. Klímovské. Zbyla po nich jen prázdnota a prazvláštní příchuť na patře, která se snaží člověka zevnitř zaškrtit.

Bylo nebylo vytratilo se pro hloupé zbylo nezbylo. Krásu nahrazuje efektivita, lásku prodejnost, věrnost zase vynucený podpis pod smlouvou.

Vieweghovo tuze vtipné pojetí knihy, kdy vpisuje do pohádkového příběhu vpisky pro čtoucí klaku dospělých, potrácí na vtipnosti v okamžiku, kdy zjistíte, že i samotné psaní pro děti postrádá dětskou naivitu byv stižené právě bestialitou dospělých. Bylo by jednoduché namítnout, že Viewegh učí děti poznávat svět. Jeho pravou tvář. Jeho skutečnou hodnotu. Ale v tom případě je Viewegh slepec, který hodnot nevidí. Stižen stíhá další a další, až tu nezbude jediný vidoucí.

Recenze vskrytu opěvná zvrhla se bohužel na sršení síry. Asi si recenzenta málo zaplatili nebo ještě nestihl zaprodat duši.