Antikvariát

Tintin v zemi Sovětů – Hergé

Komiks je v knižní branži brán jako odpadní produkt.

V některých kruzích rozhodně. O kolik tyto kruhy přicházejí je jejich věc. Zahloubáni do mrtvě šustivých faktů nezbývá jim čas na prosté pozastavení se nad faktem, že blbost je nekonečná a ta jejich si nebere servítků a dál si zahnívá v chlévu vlastní směšné důležitosti.

Hergé už není člověkem, ale pojmem. V roce 1929 sepsal a nakreslil svého prvního Tintina. Toho neurvale drzého reportéra, který bojuje vždy na straně dobra, proti mafiánské odnoži lidstva. První svazek Tintina se do českých rukou nemytých, z kterých se to kočičí zlato už dávno oloupalo, dostal kupodivu jako poslední. Správně vydavatel usoudil, že tímto komiksem by to u nás, zlatých hochů z Nagana, nevyhrál.

Hergé vtipným způsobem pojal teror rudé bestie. Což je na rok vzniku, 1929, dosti kurážný krok. Vždyť od puče v Moskvě uběhlo jen pár dní, do bolševické bašty se stahovali bolševickou reklamou otupení Američané, ve své domovině ničení krizí bankéřů, kterou si vždy za každých okolností odnášejí lidé z tlače. Hergé vzal dost nedětské téma, jako je mučení, uměle vyvolané hladomory, demokratické volby v bolševickém střihu, všudypřítomnou a všemocnou tajnou policii a vtělil to vše do komiksu právě dětského.

A kupodivu se proslavil.

Pokud by toto Hergé stvořil dnes, nakladatel by si tím neutřel ani konečník. Nějak se ta doba pokroutila a jen díky tomu, že Hergé je Hergé a Tintin je Tintin, můžeme se s takhle politicky a myšlenkově nekorektním komiksem pro děti setkat. Kresba je neustálená, zmatečná a Tintin nevypadá na každém obrázku vždy jako Tintin, ale jako někdo zcela jiný. Což myšlence nijak neubližuje.

Hergé se v komiksu nepokrytě vysmívá ubohosti bolševismu a potajmu se do polštáře čtenářových očí vyplakává nad bolševickou bestialitou, kterou když nakopnout, tak několikrát, s výskokem a rozběhem přímo mezi nohy. Vždyť tady se tupí důstojnost člověka, tady se hraje za národní barvy, jejichž lesk už požrala fiktivní pračka značky gulag s.r.o. Tintin zapáleně řeší útěk před, za a okolo tajné policie následován přítelem rodu Canis lupus familiaris se jménem Filuta, který pro všeobecné pobavení trousí do bublin předem připravené jízlivosti v kterémžto oboru získal snad mezinárodní vyškolení následované i oceněním. Je tradicí, že kulturní osobnosti, které mají tu potřebu se vyrovnávat s pochroumanou historií lidstva, tak činí zásadně dalece po odeznění oné pochroumanosti.

O Bílé hoře psalo se až staletí po jejím nevalném konci. Hergé historii honí pár dní starou. Gulagy, ač plné, stály a pracovaly pro zářnější zítřky celého lidstva, na hladomor právě v moment kreslení Tintinova nosu umírali stovky lidí. A přesto svět Sovětům jejich zeštíhlovací linii toleroval, byl k ní nevšímavý. Proto snad stala se druhá světová prekérnost, pro tu hloupou ignoraci zla a tedy jeho vybujení.

Pozdější směřování Tintina komiksovou historií už na nekorektnosti potrácí. Další dobrodružství už se zaobírají mafiány toho nehrubšího zrna, ale mafiány kompletně vymyšlenými a do konstrukce děje vpiplanými. Tímto jediným komiksem chtěl Hergé světu i něco oznámit, nezávisle na výdělku, osobnímu prospěchu či jaké jiné zvrhlosti.

Přečíst si Tintina v zemi Sovětů je zážitek. A není špatný.