Antikvariát

Evangelium podle Piláta – Eric Emanuel Schmitt

Kdesi jsem četl, a utkvělo mi to nádherně, následující: "Čím víc jde církev do popředí, tím víc Ježíš ustupuje a naopak, čím víc ustupuje církev, tím víc vystupuje Ježíš."

Upřímně řečeno, mluví mi to z duše.

Bohužel směr téhle doby je nastaven na ignorování obojího, což je příčinou spousty věcí. Nesnažím se někoho přesvědčit o skutečnosti, že se musí nutně následovat to či ono. Ale vyhmoždění veškerého duchovního ze samotné podstaty člověka musí zákonitě takovému člověku, a takové době, nesmírně ublížit. Odduchovnění téhle doby dovedlo lidstvo na rozcestí. Buďto půjde do prdele nebo do prdelí dvou. Jiné alternativy nevidím. Budoucnost prosta všech prdelí je možná v nalezení ducha v sobě samém. Svým způsobem neskutečně lituju lidi, kteří k duchovnu přistupují jako k nakaženému. S odporem a jistým výsměchem.

Kdesi jsem četl, a bylo to od českého filozofa Šafaříka, že končí doba spasení a začíná doba spásání. Hrůzná vize, která se bohužel právě děje. Bez duchovna ztrácí smysl věčné otázky - proč jsme tu, co jsem já a další z řad nepostižitelných. Ztrácí, protože bez duchovna získávají zcela jednoduché a pravdivé odpovědi - jsem tu, abych snědl tento rohlík, jsem to já, protože jím tento rohlík. Vzrušující nepostižitelnost se rázem mění na položku v seznamu, v kterém odškrtáváme jako výběrčí daní. Duchovno není jen další zábavou v tomhle světě, není jen další odbočkou ke strávení vcelku příjemného času.

Relax, slovo, které by v duchovnu nemělo být zastoupeno ani špetkou. Vždyť duchovno, to je pnutí, to je rvaní sebe sama na kusy, to je zuřné rozjímání nad smyslem či nesmyslem bytí. Atheismus může za rozkrádání veškerého živého na planetě. Může za neúctu ke kráse, k životu, k ostatním, může za neúctu k lásce. Atheismus, ten život boží bez Boha a beze smyslu, trhá na kusy vše, co lidské jest.

Eric Emanuel Schmitt píše jednoduše a přímočaře. Jeho pojetí myšlenky je dokonale jednoduché a přece všeříkající. Byl jakýsi Ješua, byl jakýsi Pilát a v nevhodnou dobu se potkali. Ješua pochybující a Pilát nepochybující. Ješua pochybovat přestal a Pilát s tím začal. Celou knihou jde linka lásky a nedůvěry v sebe sama. Odpor k jinakosti, k novosti. Ježíš, v této knize Ješua, je naplněn nevinným nepochopením situace. Do vzkříšení mrtvého sám nevěře ve vlastní božství a i po oživovací proceduře občas rád pochybuje. Pilát na druhou stranu nepochybuje o ničem Moc jeho je dokonalá a všeovládající. Jen ho trápí židé a jejich smrad a rituály. Kam praštit a nevyvolat rozbroje. Znuděnost necivilizovaností lidu, kterému je souzeno vládnout ho dohání k šílenství.

Schmitt skládá před čtenářem hold duchovnu a odsuzuje průměrnou záděru atheismu, který je schopen a také ochoten rozervat sobě samému břich, aby dosáhl svého cíle. V litanii pokračovat, jen čím dál víc klesat v očích skepticky lazených.