Antikvariát

Norimberský soud – Bohuslav Ečer

A tak se na ty mistry světa v bestialitě podívejme drobnohledem.

Dějiny píší vítězové. To je tak ošlapaná moudrost, že by jeden brečel. Norimberské procesy jsou takovým pěkným podpisem pod jednou z mnoha vítězných obludností historie. Pobili jsme monstrum, tak pojďme, zatočíme s ním. Ano, spravedlnosti se dostalo zadostiučinění. Vraždils, viset budeš, plánovals vraždění, viset budeš, byls natolik blbý, žes jim to všem sežral a plnil vše se zaníceností, viset budeš. A tak se špagát omotal kolem krků pekelných strojů.

A stroje další začali pracovat. Ruka před týdnem strmě trčící, zatla se v dělnickou pěst. A začal další experiment s dalšími mistry světa v bestialitě, kteří mrvili, kde nebylo ještě domrveno, aby domrvili věru dokonale.

I hnilo se v mrvení kolik let a bum ho, dějiny píší vítězové, další zvrat v chodu, ale kde nic, tu nic. Zaťatá pěst se rozevřela a vytvořila pravdivě láskyplné gesto vítězství a bezduché škopky monster nebyly potrestány. Vždyť je to krajan. Toho bychom, ani kdyby, no to přeci, no, vždyť.

A tak dějiny píší vítězové.

Vraťme se k dějinnému věšení Norimberskému.

Ku přetřesu tu sedí něco božích dítek, která nejen že zlobila, žabičkám zadečky nafukovala, mouchám křidélka střihala, ale i do jakéhosi muku nehezkého půl světa uvrhla. Nad nimi stojí děsivé gesto, které spravedlivě nasraně nadnáší jednu okolnost za druhou.

Tys udělal to, tys zase tamto, tys zas tutento a tys tamhleto a dohromady, konstatujeme zcela nezaujatě, jste to docela přeťali. Definovat moderní dobu jako pásovou je možné, ale ne prokrista pásově mordující, aspoň ne tak očividně a nezakrytě. Když chci mordit, dělám to vskrytu, nebo, když už to nejde vydržet, nedělám si záznamy jako nějaké boží hovádko. Jsme dítka, přeci, ne krávy.

A tak si po dlouhé době zase vydělalo Norimberské provaznictví. Vítězové napsali dějiny, které jsou těmi správnými a, ač spravedlnosti vyžrali do konečníku další otvor, změnili se sami v tu tyranskou masu, která netýrá až tak očividně, poučena, ale tyranství vtělila další z možných rozměrů. Tyranství předstírané svobody, kdy ano znamená ne, někdy i možná, ale z valné většiny spíš otázku s vykřičníkem – předložte občanský průkaz.

Norimberské procesy se vedly proti dějinám, kdy končí bezuzdná a nikým nekorigovaná touha vraždit a nastoluje se bezuzdné a korigované vraždění. Změna je to podstatná, lidstvo se konečně dohodlo na skutečnosti, ať už jakékoliv.

Dějiny píší vítězové a tak to má být.

Brožovou-Polednovou jsme si také, po patnácti letech, dali na pár týdnů do chládku, jako by sama, chudinka, mohla za veškerý komunismus v naší republice.

Jsou to takoví divní vítězové, co nám teď vládnou. Tak nesměle se chopili vlády. S takovou připitomělou otázkou – Smím? Opravdu?