Antikvariát

Lev, čarodějnice a skříň – C.S.Lewis

On ten Lewis to myslel určitě dobře. Fantasy v tu dobu nebylo tolik populárním žánrem. Na autory zabývající touto odnoží abecedy bylo pohlíženo s jakýmsi pohrdáním. Lewis ale byl v kruzích, kde se na fantasy nekoukalo jako na pokleslost, nýbrž jako na nádherný únik z reality. Bylo chvilku po válce. Lidé, ač po kolapsu veškeré humanity, vězeli stále v předinfarktovém stavu, kdy nějaký šprýmař by jen tichounce bafl a celé stadiony by se hroutily, začali toužit po úniku, kamkoliv, ale hlavně rychle.

Lewis byl prodlouženou rukou rychlosti. Sedl ke stroji a prostým prokřupáváním kloubů z něho vypadl první díl Narnie. Země za dveřmi šatní skříně. Ale jistě, v almaře to kolikrát žije víc, než před ní.

Neohrnujte pysky. V padesátých letech nezáleželo na tom, kudy se tam dostanou, ale hlavně na tom, aby to bylo daleko, aby se tam vyhrávalo nad zlem a aby to napsal Angličan. Lewis splňoval všechno. A navíc každý rok, jako pravidelná linka ze Singapuru, vydávil na trh další díl Letopisů Narnie.

Lewisova fantasie je sympaticky naivní, snad až pitomá. Svět Narnie nabývá dalšími a dalšími díly na absurdní nedomyšlenosti, kdy dostávat se do Narnie je dětem pomalu dovoleno i skrz klíčovou dírku, kterou pozorují rodičovský koitus (blbý vtip, no) tři minuty pře půlnocí. První díl, tedy Lev, čarodějnice a skříň absurdnost stále ještě předstírá, nedotýká se jí zcela a bez jakýchkoliv zastíracích manévrů.

Čtyři anglické dětičky (ale překlep se mi povedl excelentní, místo dětičky našel jsem na monitoru slovo drtičky, hezké, takové Freudovo, ano, drtičky) jsou odsunuty z bombardovaného Londýna druhé světové skrumáže na vesnické sídlo s nerudnou posluhovačkou a trochu rudnějším panem domácím. Při hře na pikanou malá Lucinka zaleze fetišisticky (a Lewis onen fetišismus dokonale popíše, to není mé zhajzlovatění knihy) do skříně nasávat vůni kožešiny a ocitne se v Narnii. V zemi stále zasněžené, fantasií stále stižené. Po jistých peripetiích všechny poperou a stanou se králi a královnami, stále svobodní a věnečky očividně nezahazující, dožijí se vcelku obstojné dospělosti, aby zase vypadli skrz futra almary na podlahu venkovského sídla, pozor, ve stavu dokonale dětském.

Lewis samozřejmě nepsal o tělesném růstu hlavních hrdinů. Nevypisoval Edmundovu touhu být nejen králem, ale i mužem. Nezabíhal do detailů menstruačního kalendáře Zuzany, která křížkujíc, nevěděla která bije, ale že bije cítila až bytostně.

Lewis vepsal potlačené sexuální pudy do feudalistického vzteku, který si milá smráďata v tělech dospělých vybíjela na laních a kolouších Narnie.

To je ta chvíle, kterou Lewis nezvládl zcela očividně. Ale my, ne až tak dětští, kterým bylo dovoleno se doplachtit do dospělých těl, se musíme nutně pozastavit. Začíná to fetišem, končí potlačenou sexualitou. Do toho mluvící zvěř. Očividně otcovský vztah k Aslanovi, tomu věčně arogantnímu vládci celé Narnie, který, ač se tváří moudře, z čenichu odpadává taková jemná zmatenost, kdy nevědět co dál, je vlastně také plán do budoucnosti. Lewis také dovolil dětskému čtenáři nahlédnout pod pokličku pohanským krvavým rituálům, zanechávaje Aslana krvácet na stolci z kamene. Lewis napsal velmi zvláštní pohádku, která potlačuje přirozenost. A tím je i nedokonalá.