Antikvariát

Já, Claudius – Robert Graves

Žít historii, to musel být zážitek. Claudius měl ten problém, že to věděl. Jeho si historie vyvolila jako základní stavební prvek, který určoval nejenom směr, ale i výmoly, které obejít a rigoly do kterých elegantně zahučet až po ty sebestředné hlavy, aby se do nich dostalo něco užitečného poučení.

Graves vzal kus nudné historie naplněné daty úmrtí i narození a vlepil do nich neskutečné vzrušení, které hraničí snad až, Kristus netrestej, s krásnou literaturou. A je zvláštní, že historie se stane krásnou teprve poté, co se na ní podívá umělec.

Claudius byl císař. Císař je stav, který nesnese diskuze ani protiargumenty. Císař je totiž člověk z masa, kostí a mocí rozetnout davy pouhým přikývnutím. Takovou osobu poslouchat znělo přinejmenším inteligentně. Nynější doba, kdy je dovoleno vyklonit se z okna a od ranního kuropění až po noční zavírací dobu nonstop barů, vyřvávat jména vládních činitelů a doplňovat je slovy z třetí cenové, je svým způsobem zpupně zvrácená. V dobách císařů se také mohlo řvát, ale dlouhého trvání to z valné většiny nemělo. V dobách císařů se přikyvovalo. V dobách císařů se netolerovali cyklistické stezky ani feministická rozhořčenost. V dobách císařů se řešil problém jeho dokonalou eliminací.

Jasně, nic demokratického, nic co by svobodou i jen páchlo, ale člověku byla dovolena taková sympatická jistota, kdy ano, znamenalo ano, protože pokud by neznamenalo, tak by neznamenalo minimálně o hlavu kratší. Což by nynější državy poslaneckého klubu brblalů vehnalo do rukou pašeráků, kteří za mírný obnos přeskupují nespokojené občany z této země, do země jiné, kde sice na spokojenosti příliš nezískají, ale i tak, pro ten pocit, co pro něj by neudělali. Ale žít by se právě v takové historii člověku nechtělo. Vyšší kruhy páchly nekonečnými intrikami, kde vražda byla častější než koupel, kde sňatky odehrávali se mezi příbuzenstvem, aby se žárlivé geny nedostaly někam dál, než je jim přisouzeno, což možná není jen historií, ale i současností. Nižší vrstvy byly zase tak nízko, že se s nimi počítalo jen pro výrobu a válku či občasné znásilnění, což vlastně také vcelku páchne i současností. Střední vrstvy byly jen hromádkou kašpárků na zabavení nižších vrstev, aby ty vyšší měly klid, což už je zcela naší současností.

A tak autora tohoto abecedního nedorozumění, tedy mě, napadá, že jsme možná pokročili mílovými kroky kupředu, ale doba ani historie si toho nevšimly. Což možná nepotěší. Claudius byl osobnost, podle Gravese. Claudius byl panovník dobrý a spravedlivý, války vedl pouze ve jménu humanity, lásku měl rád a s pravdou ob den spal, nemohl to být špatný státník. Podle Gravese.

Historií jsme si projít museli, bez ní bychom nebyli tam, kde jsme teď. I my se jednou staneme historií na kterou se bude ukazovat. Z úst historika budoucnosti budou znít uštěpačné poznámky o naší nedovyvinutosti, o našem hujerském lpění na materiálních nesmyslech, o obelhávání a o lživých prorocích, kteří prorokovali lživé vykupitele a do jednoho pytle nás nastrkají a nechají hnít. Bude tam Havel s Klausem, drncat o sebe neoddělitelně o hlavy a kdo se bude ohlížet po jejich brblání? Nikdo. Jen ať si hlavičky otloukají, malí páni velké historie.