Antikvariát

Já, robot - Isaac Asimov

Být robotem, to chce vlastnit pořádný kus plechem otlučeného žaludku. Řídit se zákony vždy poplatnými ne době, ale člověku, té stále dokola chybující chemické sloučenině. Ne, Asimova nelze podezírat z nějakého náznaku, kdy robotem vlastně myslel člověka a kdy člověkem myslel vlastně vládnoucího člověka. Ale čtenáře hloubavého to napadne. Proč by nenapadlo. Koukněme se na problém z pohledu oné zádumčivosti.

Američané mají kulturu takovou roztomile naivní. Tvorba morálně nepokřivených skoro superhrdinů i těch zcela super superhrdinů se vytváří jak na předpis od psychoanalytika, který nemůže jinak, než s úsměvem předepsat recept. A tak se celosvětově, protože Amerika je, ať se to někomu líbí nebo ne, velmoc, polykají pilulky, které mají zahnat přirozenou nedůvěru k vládnoucí složce lidstva. A tak se před občany vybudují superhrdinové plní nepřekonatelných morálních zásad, aby se člověk vládnoucí mohl věnovat činnosti malinko závadnější.
A uživatel takovéto kultury má morálně nepokřiveného plnou hlavu a dokáže si ve své naivitě tuto převést i do parlamentu. Je mu to předepsáno.

A tak morálně nepokřivení knih, filmů a komiksů nahrazují ty morálně zdeformované ve vládních postech.
Ne jinak je to u knihy Já, robot. Asimov ukazuje uměle vytvořeného člověka, a kdo jím nejsme, který se stane součástí rodiny značně pokrokové. A robot získává osobnost. Neštěstí je před pozvracením a čtenář před rozuzlením. Morální dilema robotiky, které Asimov natloukl do tří zákonů.

Zarecitujme si tu drenážní ďourku.

1) Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2) Robot musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním zákonem.
3) Robot se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Jistě to Asimovi trvalo, než na takovou snůšku logicky navazujícího a zkráceného desatera přišel. Jen toho Boha a cizoložství vynechal. Ale ne až tak moc. Bůh je přítomen ve formě sebestředného člověka, kterému nesmí být ublíženo, kterému nesmí být pokřiveno. Cizoložství, předpokládejme, se řeší již při nákupu s firmou prodávající, která zaručuje, že robotisko zůstane majiteli loajální. Tož, proč ne.

A tak stojíme před skutečností, že Asimov, ač myslel na robota, psal člověka, který musí být poslušen. Vepsal do knihy vysněné chování člověka, které za neustálými excesy vražd z vilnosti, přecházení dálnic v opilosti či kopání do památky zesnulého, chtěl vidět. Asimov toužil, chudák, po dokonalém světě a přitom se narodil sem. Tse.