Úvodní strana / Další nabídka / Představení knížek / Pan Popper a jeho tučňáci

 

Dobrý den, každý týden u nás najdete v sekci Nově zadané knihy nově zadané tituly


  http://www.kacur.cz/index.asp?menu=1163

 

 

 

 

 

Pan Popper a jeho tučňáci

tucnaciByl jsem v poslední době oblažen dvěmi výkvěty novodobé hollywoodské produkce. Jsem za to bohu nesmírně vděčný. Zase jednou jsem se zadíval do kuchyně nepřítele. Zase jednou jsem pochytil něco z jeho vidění budoucnosti. V případě pana Poppera se ovšem jedná spíš o zahloubání se do minulosti. Sice nedávné, ale v žádném případě méně bolestné. Nuž tak.

Carrey stárne. Jeho gumové výrazy začínají postrádat na elastičnosti a občas ve mně propukla nesobecká touha natáhnout ruku a zachytit ty padající vaky přebytečné obličejové krize. Carrey stárne. Senilní. Jeho nový film je smutnou ukázkou vykradení sebe sama. Před dvaceti lety se vynořil z ohanbí americké prérie nedostatečně zakřiknutý komik fenomenálních rozměrů. Dokázal z vlastní držky udělat buldozer a dopitvořit se až aplausu. Dokázal z obličeje udělat jeviště, kde rozehrál na jedné polovině tragickou roli pokašlávajícího funebráka a na druhé roztouženou šestnáctiletou barbie a to v jediném okamžiku. Byl nový, neokoukaný. Jeho odpuzující schopnost přeskládat obličej i do vykládky hovězího týden po záruční době byla fascinující. Ale guma se vytahala. Už nepruží, ale visí jak to osmdesátileté mužské ohanbí.

I řekne si divák. Nemá na to fondy, začne honit humor slovní. Ale to Carrey ne. Dál se bude přetvařovat, ač je u toho ohrožen rozkladem.

Carrey stárne a s ním i jeho diváci. Rozpačité přeskládání svalové hmoty pod víčky následované rozpačitým odkašláním diváka, které nahrazuje v tomto okamžiku bujarý smích. Chyba se stala, někde určitě.

Vrhněme se na příběh. Pan Popper je obchodník s realitami. Ten nejlepší z nejlepších. Má za úkol koupit starou hospodu vprostřed New Yorku pro firmu, která chce na jejím místě vystavět nějaký novodobý architektonický bolák. Do toho mu od tatínka dávno již mrtvého přijdou poštou, jakožto dědická daň za vlastní hloupě pohozené spermie, do bytu tučňáci. Do toho se zaplétá složitý vztah s dětmi, bývalou manželkou. Idylka pro scénáristu, který může být nekonečně nudící. Vztah s tučňáky donutí pana Poppera najít si vztah i k rodině. Vše končí happy endem, který je, jak má duše toužící po něčem, aspoň něčem, vytušila, jemně ironický. Pan Popper do celospolečenských rozpaků nad nesmyslností situace křičí do světa – to je Amerika, tohle je ta pravá Amerika – ale s gustem se přesvědčuju o tom, že ta ironie vznikla jen v mé hlavě, protože ironii už Američané používat neumí.

Je prazvláštní kam se poděli všichni ti scénáristi, kteří stáli fronty před filmovými studii hollywoodských společností. Kam se poděl ten nesmírný zápal, stvořit něco hodnotného? I Hollywood zažil časy, kdy v jeho chapadlech vznikaly skvosty. Proč humor přestal být humorem, ale jen úsměvným průjmem. Úsměvným tím, že divák tušil, že toaletní papír došel. Že si hrdina bude muset otřít konečník o diváka samotného.

Právě v prodeji Urlich a Duševní porno