Antikvariát

Válka bohů

Američané začali vést válku nebes. Jen si neuvědomují, že ji vedou sami proti sobě, že ji vedou už dlouho a že co chvíli dostanou po hubě nějakým tím pasáčkem koz. Co člověku dá Válka bohů.

Pocit marnosti, co se dotýká scénáristické branže. Dojit se ta historie víc nedá. Mást hlavy také ne. Do starého Řecka převést vlastní ideály, dát tomu blyštivý a hodně krvavý háv a o víc se nezajímat. Hollywood je známý svým dechberoucím převracením historie.

Zaměřme se čile na jejich vrozené klaunství. Na parádičky, kterými se snaží zaujmout. 3D rozhraní bylo zvládnuto perfektně. Když vybuchla hlava, měli jste pocit, že vybuchla vám přímo do vyjeveného obličeje. Když rozevřela vědma svou náruč, nastal slastný okamžik, kdy jste začli přivírat oči v očekávání jemného objetí plného vášně. 3D bylo 3D, protože bylo tak jednoduché natáhnout ruku a vlastním pojetím začít postrkovat postavy po plátně. A to je a má být smyslem 3D. Navození pocitu, že nesedíme v kině, ale strachy se krčíme v koutku zaprášené historie a doufáme, že ten kyj, no zrovna ten, nedopadne právě na nás. Singh v tomto ohledu předvedl vynikající výkon, za který mu přísluší poklona.

Hudební doprovod nerušil, ale dovedně sytil běh příběhu. Někdy se až zazdálo, že samotný příběh za hudbou vlaje jako špatně sepraná vlečka nevěsty.

Herecké výkony byly ucházející, ale neprožité. Úsměvy byly naučené, neveselé, když někdo umíral, bylo z výrazu občas cítit, že herec už myslí na kafíčko, které si dá s tou fešně vyhlížející maskérkou.
Dobrá třetina soubojů zmužilých válečníků vyzněla jako špatně naaranžované výskoky při vesnické tancovačce. A to poté, co dohrála muzika a nahluchle se křepčí dál. Choreografie soubojnických tanečků byla poplatná jen faktu, že krev je tu od toho, aby tekla proudem.Na druhou stranu zbytek se může vytahovat precizností, kdy nepřátelé padají lépe než výchovné facky na nevychované potomky. Muskulatura hrdinů i jejich protipólů se leskne dle schválených norem a normy si mohou mnout ruce, že vypotily na svět další efektivní, ale vcelku podprůměrné dílo, které zaplní kinosály, ale nepřeplní je.

Projev, naštěstí snad jediný, před bitvou, byl tak smutně patetický a vlastenectví probouzející, že mi to nedá, abych se nad ním nepozastavil. Probouzet v lidech stále tu tupou chuť zemřít za vlast, za svou pohodlnou elitu, za ideály, které se netýkají jich samých. Doba nacpaná patosem zvoucím k hrdinské smrti je dobou hloupou a člověka v jeho podstatě utlačující. Americká produkce a s ní i vládní garnitura bohužel takovou dobu potřebuje a takovou dobou i žije. Mřít za své matky a sestry, bojovat za jejich spravedlnost pro své budoucí děti. Pro hrdou historii národa, která na hloupého vojáčka v agónii umírajícího z vysoka kašle, odevzdat svůj jedinečný genofond? Ale paměť národa je krátká, pamatuje jen na Napoleony, na Žižky, na Nera. Kde jsou ti muži, kteří pro myšlenku pospolitého a hrdého národa opravdu umírali? Plní se učebnice jmény hrdých dětí národa, které jsou tím národem? Ne, jen Napoleoni, Žižkové a další mocipáni bez iluzí, ale s velkou chutí pojmout historii za svou.

Film Válka bohů je přeplněný lidmi historie. Jeden, který se zapíše do historie jmenovitě, řve na druhé, kteří se tam dostanou sotva jako statistické číslo, aby hynuli pro něj. Zvolat nyní – hyň pro své děti – zasloužilo by si jen výsměšný pohled a elegantně odcvrnknutou dokouřenou cigaretu. Vždyť život je tolik vzácný. Ne ten všeobecný, ale ten v sobě žijící. Nezahodil bych život pro žádnou ideu, nejsem sebestředný šílenec historie.
Vraťme se k filmu.

Do postav se nedalo vžít. Jejich osudy v divákovi nevyvolají sympatie ani antipatie. Byly mu lhostejné. Děj je poplatný takřka výhradně efektům a 3D. Myšlenka filmu byla pateticky vlastizrádná, tedy k hrdosti vyzívající.