Antikvariát

Patton byl váš nejlepší – Petr Linda

Není na světě jiného stratéga nežli je básník. Opěvovat jednu bestii za to, že ve své hlouposti dokázala zahnat jinou, je takřka nemístné. Mrskat vztekle vavříny po hlavách vylepaných, které ve své ubohosti dokázaly vymýšlet jeden stratégský bonmot masového vraha za druhým. Tleskat tomu, že to, po čem plánoval házet bomby, jsou přeci jenom lidé. Ony myslící a cítící ubožáci, kteří přišli hynout za národ, za tu břečku plnou patosu a nemytých zadků. Tomuhle že se bude tleskat?

Sedíc v kukani své geniality hýbal s osudy lidí jako by to byla jen čísla. Tisíc jednotek sem a řežte to!!! A že nám to nevyšlo a tisíc jednotek zahučelo v pekelné výhni dalších popostrkovaných? No, ups. V tom případě dokopejte na místo činu další tisíc jednotek, ať to jednotkám druhé strany spočítají. Jako sedět na Olympu. Jako sedět v nadoblačné výšině.

Torza jednotek, která byla před použitím plná citů, myšlenek a vzpomínek, se nechají tlít na válečném poli a my, přeživší praktik masových vrahů, té verbeže, kterou by se nemělo ani pohrdat, se ujmeme hloupé povinnosti kurvám válečným vítězným zatleskat a jim i něco pokroutek oslavných pod pupky krvavé nanosit.

Pan Patton pomohl svět zbavit démona s nadpisem Hitler. Bůh suď, že to tak být nemuselo. Kurvy štvavé válečné vyštvaly z ourodného lánu Německa tu nejhorší zběř, lůzu si vychovaly, aby měly na koho svalovat tu podlou chuť tvořit neustále torza, která snad i chtěla žít, která snad i lidmi byla, ale která se změnila na čísla, na jednotky, na voly, kteří tak rádi a tak ochotně hrají hru se svými pány. Nebo spíš pro své pány.

Není na kurvách válečných jediná buňka, která by si zasloužila potlesku. Není a nikdy nebude. Hrají se tu nejapné hry s osudy lidí. Ať je kurva z kteréhokoliv tábora. Ať řeže nespravedlivé či sama nespravedlivá je, není na ní zbla ctnosti.

Ty pusté napodobeniny člověka. Ty obhroublé kreatury duševního prznění celé planety. Nemá právo, jediná kurva válečná, nemá nižádné právo na to, aby zničila byť jediný sen. Nemá právo pohlavkem odendat drzému dítěti z hlavy čepici. Nemá a přesto si ho násilím bere. Svět přestaví do takové podoby, aby sny se směřovaly k nenávisti k jinému člověku, aby zbožná přání byla naplněna bolestí a touhou zemřít za správnou věc. Jak je vůbec možné, že jim to ještě někdo žere?!?

Hloupoučké hry mocných ve své moci nemocných. Básník chytí jediné slovo a je schopen jim vylámat vazy. Ovšem jen čistě hypoteticky. Jak jinak. Zbraní obyčejných lidí je bezmoc. Zbraní básníka je zbytnělá bezmoc a bezmezný křik. A do toho mistr Linda, o nadsamcovi Pattonovi pindá. Jaký je kurážný, jaký je mocný, jaké že to nápady na vyhlazení veleúchvatné má. Dokurvit se do stavu, kdy už člověku, té jednotce popostrkované po hnojišti a vykurvené do stavu apatického hynutí za dobro věci, je jedno, zda syn je kurven a ideály mrveny, zda lidství se stává synonymem pro pokálenou mršinu, zda láska změnila se hladce na prostituci, v tu chvíli je zpečetěn veškerý další pohyb kupředu. Už se jen hnilobně stagnuje. Už se jen supi váleční opěvují, už se jen žere vlastní potomstvo pro, kurva, dobro věci.

Patton nebyl člověk. Nebyl to tvor hodný obdivu. Nebyl nápodobou, kvůli které by se měly rvát stromy z kořenů a tisknout na ně tohle opěvování zmaru a hrůzy. Vážit si člověka, který celý svůj život odevzdal úkladným vraždám? Proč pro Boha?!?