Antikvariát

Čachtická paní – Jožo Nižnánský

Investovat do krásy je jako investovat do budoucnosti. A investice do budoucnosti, ta se počítá. Lepší než investovat do zahořklé minulosti. Hůř se za její spoluúčasti svádí boj se smrtí a erotickými nabídkami jinochů.

Nižnánský pohlédl směle do budoucnosti, aby se mohl bez přerušování zahledět do minulosti. Před ním se zjevilo monstrum hodné uvážlivého potlesku.

Alžbětka byla šílená. Je otázkou, jestli už svou podstatou nebo tou nesnesitelnou přehršlí vedlejších postav v kterých se orientovat, jako na vojnu narukovat a se všemi si hromadně potykat. Čtenář si alespoň mohl dělat zápisky, kdo komu, co, jak, proč a hlavně za co. Alžbětka v tom musela chodit bez notýsku. Tak jakoby z oleje. Panbu jí přej to šílenství. Nebyli bychom jiní.

Ale vrhněme se na děj a jeho rozebrání.

Alžbětka chtěla byla být věčně krásná s věčně mladou, navždy opěvovanou žádanou. I rozhodla se, ve své bujně středověké hlavě, že se bude krásnět a mládnout z krve mladičkých nepolíbených. Inu proč ne. Děj odvyprávěn. No na to, že má kniha přes šest set stránek jsem to vzal trochu hopem. No ale! Jistě, poté je na talíři mnoho-li a mnoho-li intrik a kutí a nemine dne, aby se někomu neudělalo blbě úlevou, že vůbec přežil. Jo a ano, Alžbětka nebyla Alžbětkou ze statku. Alžbětka byla šlechtičnou. Něco jako teď náš Schwarzenberg. To se to pak křísila hrdélka sličných děvčátek dvoubřitým kinžálem. To se to pak hořekovalo nad skutečností, že to tak nemístně rychle stydne a tvoří krevní škraloupy. Soudný člověk by si v tom ani pro tu krásu neumyl ruce, natož celý kožní systém.

Alžbětka ovšem kožní systém měla nade vše. Bůh smiluj, ale takhle vysoko ne. Nad Alžbětinčin kožní systém ne-e. Odfrfňat pod knutou podlézavosti zdání Otčenáše a šupky do lázní, kde koupou se jen blázní.

Nižnánský sepsal kus literatury, která se začla tvářit i jako kus historie. Ale jistě, vím o tom, že třebas tam i kousky byly, ale, přeci jenom. Ne všechno. Ranní rozbřesky plné intrik, prosím. Polední menu naplněné zajíci na švestkách, kňoury na jablkách a touhami po večeru, prosím, proč ne. Ale ty večerní reje? Ty polknuté orgasmy? Ta nestoudnost historie? Vždyť se tu jednalo o naše předky. Kdo by kdy řekl o vlastním dědečkovi, že to byl chlívák? No kdo? Neuctivé sepsání skutečností. Bez zamlčovacího procesu, který napomáhá zapomenout. Dědečci a babičky naší historie jsou ctní, jako by mělo být veškeré stáří. Jen ta Alžbětucha ohavná Báthoryová, na té se všichni s chutí povozíme. Jo a ještě na Adolfkovi. To byl prý také pěkný kverulant. A Nero. A Filištínští, to vám byla úplná přehršel zvrácených pradědečků naší historie. A Žižka? No jo. Když se to vezme úkosem a bez smylování (tvrdost použitého Y vyjadřuje onen pověstný tvrdý pohled kritikův), tak se může zkonstatovat, že takové geny, jaké jsme chca nechca podědili, jsou výstavní žumpou. Ale ano, vím, že slyšet se bude jen to výstavní. Žumpa bude zapomenuta. Stejně jako milosrdenství, které projevila pramáti Alžbětucha ohavně Báthoryová tomu zajíci na švestkách. Pojedla jen ouška, nožky hodila psům.