Antikvariát

Zločin a trest – Fjodor Michailovič Dostojevskij

Morální dilema. Bát se trestu? Nebát se spíš odměny?

Raskolnikov se stal celebritou. Už jen při vyslovení jeho jména si člověk připadá jakoby spolkl mramorový pomník vší literatury. Raskolnikov. Zachrčelo to v krku a před člověkem se zjevila obludná skutečnost, že se chystá pozřít Literaturu. Tu Literaturu. Tu Literaturu ne z důvodu, že to všichni tvrdí, že je vlastně povinností říct – Ano, Zločin a trest jsem četl. Pěkné to bylo. Zítra má pršet, slyšel´s o tom? – ale protože je to ta literatura, která čtenáře fakticky pohltí a pokusí se v něm, z valné většiny úspěšně, přeskládat pracně vystavěné hodnotové žebříčky opřené o vratké pomníčky vlastního egoismu. Zločin a trest mění lidi. Hladí je za to lepší v nich. Směje se tomu horšímu. Moralizuje bez pejorativního nádechu. Směje se bez náznaků výsměchu.

Zločin a trest bolí. Slastně. A bezbolestně. Ale pořádně.

Kniha o tom, jak hryže svědomí, když hryže závodně a ještě navrch v národním týmu.

V každém žije to monstrum, které se váže k chamtivost. Zahryznout se do příležitosti, když už byla tak pitomá, že se vyskytla. Raskolnikov se chopil příležitosti. Ale té kulturnější, bez chamtivosti, bez lačné bestie uvnitř. Jen ta kuriózní situace lichvářky a nožíku. Situace se sama nabízí. Tělo by mohlo být od toho, že se do něj něco zabodne. A jaké to asi bude? Samozřejmě, Raskolnikov pracuje pod taktovkou autora, musí zabít. Musí chtít zabít jen pro to zjištění, jak se vše bude vyvíjet dál. Musí se chovat tak, aby děj plynul přitažlivě pro čtenáře, ne pro Raskolnikova samého.

Raskolnikov byl chudý, ale nebyl chudý natolik, aby se mohl sezvat do kruhu bídných. Jen postával na okraji společnosti Ruska a nevěda kam, vrhnul se na dráhu jednoho jediného zločinu. Nechtěl pracovat. Nechtěl se oddat tomu prázdnému životu, kdy praštit dveřmi je tím hlavním a snad i jediným argumentem. Chtěl žít životem člověka.

Do toho se mu začala chtít vdávat sestra za člověka ne příliš perspektivního. Alespoň v očích Raskolnikova. A promrzlý Petrohrad bloumal v duši Raskolnikova jako nafouklý prezervativ dětským bazénkem. Zažíral se do jeho duše svou nemístností.

Dostojevskij nepsal. Tvořil jako Bůh. Pod jeho rukama vzkvétaly osudy osudnější než ty osudové. Jeho pojetí nikdy nebylo pojetím, ale prokletím před kterým nebylo kam utéct. Vrhnout ze skály a dopadnou na rozečtenou stránku. A perořízek zajíždí do shrbeného hřbetu lichvářky a my se zase vrháme ze skály. Jen dopadnout do Raskolnikovy rozpolcenosti. Žít s vinou? Lze si dovolit žít s vědomím, že pod vlastní rukou, která tak elegantně visí od těla, zhynul člověk? Nikdo na to nepřijde. Nikdo nemůže tušit, že to já, zrovna já byl tím vrahem. Vrahem. Ta poslední spodina lidstva. Buďto opěvovaná, do parlamentů volená, nebo zavrhovaná v kriminálech hnijící. A ten mezibod trestaných jen vlastním svědomím je zoufale malý. Odkráglovat tu ohavnou stařenu prolezlou zlem. Chamtivostí. Zrůdností. Ale je to člověk. Přeci jenom je to člověk. Ta vyšší entita na tváři jinak mrtvé planety.