Antikvariát

Klub rváčů – Chuck Palahniuk

Vyznat se z lásky k něčemu co zapáchá, nečeše se, uvnitř je prolezlé tumory a při pohlazení to výhružně cení zuby. Doba je plná hnusu a díla která se opěvují by v sobě neměla mít ani náznak lásky. Vždyť láska je pro tuto dobu urážlivým pojmem.

Vyznat se z lásky k něčemu co tak nechutně páchne mužem. Narvat si do chřípí zapocené mužské podpaží a zhluboka nasát testosteronem nasáklý život. Alespoň v té literatuře ho nasát.

Chuck Palahniuk vtrhnul do světa literatury opravdu razantně. Televizí odkojený cynik s chutí vyznávat místo boha destrukci a místo lásky oplzlé olizování partnera, sepsal kultovní knihu, která si potajmu onanuje v koutku, aby mohla následně zalít přísedící svým genofondem. Před hajzla postavit gaunera a udělat z nich obdivuhodné celebrity ve filmu Zahozený život. Agresi vystavět pomník z výbušnin a poťouchle při slavnostním odhalení zapálit knot. Jen ať se ti vrabčáčci bez smyslu, bez významu rozletí za tím svým bohem. Ať táhnou ty hroudy nenaporcovaného vepřového za tou svou modlou, která káže lásku a vyznává nenávist.

Palahniuk kázal zmar a také se jím doslova opájel. Zničit v sobě sebe. Ale ne, kašlat na buddhistické poučky. Tady se mluví o vraždě vlastní osobnosti, ne o jemném upozadění pro vyšší cosi. Není vyšší cosi. Není nic. Je okamžik, který teď probíhá, teď se svíjí pod pařátem předčasné ejakulace a teď umírá na neléčitelnou chorobu zvanou budoucnost. Chytit nejde, užít si ji také nejde.

Destrukce optimismu. Nejsme obdivuhodní. Ani krásní. Svět je v jádru jen zlo. Čiré. Bez hranic doufající. Před čtenáře se staví hlavní hrdina, kterému je veškeré čtenářstvo ukradené. Nesnaží se zaujmout kvalitou prožitku, nesnaží se teatrálně trpět ani milovat. Nesnaží se, upřímně řečeno o nic. Také proč. Před tím to stálo za rozšláplý kelímek od piva a příště to nebude jiné.

Jaká doba, taková literatura. Duchovní vyznění dneška huláká jaksi dutě. Bez odezvy, jen s prázdnou ozvěnou, která nerozvíjí, ale jen bez emocí a energie opakuje již vyřčené. Hledat boha v Klubu rváčů? Ale jistě, dle některých je bůh všude, ve všem, ale jsou místa, kde je mu rozhodně mileji. V knize Klub rváčů bůh nezemřel, to už stihl u Nietzscheho. V knize Klub rváčů byl bůh extrahován z hrobu, bylo mu oholeno obočí, nasazen šaškovský nos a bradavky propíchnuty sichrhajskami. V Klubu rváčů byl bůh ignorován pro svou ignoraci, což by mohl být jeho největší trest. Ignorujme tu výduť nadoblačné existence, my zplozenci té opravdové lidskosti, která je schopna jen prznit a vylévat si na kolemjdoucích mindráky.

Vyznat se z lásky k něčemu takhle obludnému? Když doba je tu a člověk bez možnosti úniku v ní? Alibisticky zařvat – jaké jste mi to připravili, takové to mám, tedy tu máte mezi oči něco nonverbální agrese vtělené do vozembouchu vlastní pěsti – a odpelášit se servat s vlastním obličejem.

Kniha Klub rváčů může působit na člověka neznalého jako odpuzující bahno na okraji prasečího výběhu. Může a snad se o to na povrchu i snaží. Ale ta krása, kterou se ohání, ač to skrývá za silácká slova a zatnuté ramenní klouby (ano, i ty jdou zatnout výhružně v pěst), je neskutečná.

Palahniukův styl psaní je jako dávka z jateční pistole. Otevřít knihu a hned první větou se nechat odpravit, vyvrhnout a natlačit do vlastních střev a pokračovat ve čtení už ne jako konzument, ale jako konzumovaný. Síla Dostojevského románů je v lidskosti. Síla románu vyzvracených Palahniukem je v ohavné nelidskosti. Hyňme s touhou hnít co nejintenzivněji. Na nic jiného se nezmůžeme. Tak si alespoň v tom ohavně nudném finále naposled poťouchle zaškodit.