Antikvariát

Kladivo na čarodějnice – Václav Kaplický

Řezat tu verbež. Nikoho nešetřit. Obzvláště ne ty zlé, uhrančivě krásné, ďáblem prolezlé čarodějnice. Ne, ne, zapomenout na kotlíky, bradavice, recepty ve stylu – jazyk žáby, lejno netopýra a chlupy z hada a z mládence je hned stařec. Rafinované nařknutí normálního člověka čarodějnicí někým, kdo se spolčil s ďáblem na jistotu téměř stoprocentní.

Před čtenářem leží kus historie převtělené do podoby knihy. Historie je přežitek. Proto je historií. Z historie je potřeba se poučit. Říct si tak takhle ne a potajmu se těšit až to člověk doma vyzkouší na ženě. Veřejně už to dělat nebudeme. Společnost to očividně nerada vidí.

Kněží navlečeni do kuten masových vrahů. Nebo obráceně?

Ve jménu Krista už se toho nakecalo.

Ve jménu Krista, kam jsi zašantročila tu peněženku?!? Měl jsem tam celý náš příští měsíc života!!!

Ve jménu Krista, odhal své tajemství plaze!!!

Ve jménu Krista, buď mi to dáš, nebo ti jí praštím!!!

Ve jménu Krista, kam zmizel krucifix ze zdi?!?

Ve jménu Krista se mordovalo, znásilňovalo, kradlo, ničilo. Ve jménu Krista se dějí a hlavně děly samé pěkné věci. Sám Kristus, ta nádoba naplněná výhradně krásou a láskou, už si musel nesčíslněkrát ulevit na oblaku řízným kurva, když hleděl sem dolů a do otčenáše si do rytmu jemně pohupoval nohou. Vedle něho seděl bůh otec v depresi nad faktem, že polovina jeho dětí jsou delikventi z káznice a druhá polovina zase z káznice delikventi. Jaký rodičovský stud ho musel polévat. Jakou rozjařenou beznaděj si musel při pohledu na hořící oběti užívat. Obzvláště při vědomí, že ta verbež nevděčná upaluje ve jménu jeho. Jeho! Vždyť bůh je láska. Bůh je odpuštění. Bůh je nekonečná tolerance. Tak jak k tomu přijde, že při tom nejhorším zvěrstvu se šermuje jeho iniciálami. A to tak, že téměř vždycky. B. Vlekle velké, nepostižitelné B a jeho věčné plamínky ne příliš nalazených čarodějnic.

Ale ne, žádné obavy. Apokalypsa s posledním soudem nebude. Rozhodně ji nabude řídit všemocný bůh. Pošle sem nějakou pověřenou osobu s lejstry. Ta nás všechny seřadí do jediné fronty a vykrojí z úst jediné slovo – prasata – a lusknutím prstu to všechno pošle do nicneříkajícího nebytí.

Bůh už tu není. Záznamník už také odpojili. Koho by zajímaly vzdechy z planety Země. Celá historie je jediným mocným vzdechnutím před konečným zdechnutím. Bůh už se odpravil na jinou planetu, kde si začal hrát na mocného Jacka, trochu jinak, třebas bez použití svobodné vůle, která vše jen znepříjemňuje. Nač svobodnou vůli. Je nekontrolovatelně odrzlá. Dělá si, ve jménu Krista, co jí se zamane. Pak to všechno trestat? Že to nechodilo klečet do důlku před oltář minimálně jednou za týden? Že to všechno se vším bez přestávky cizoložilo? Že si to nevyměňovalo každý den spodní prádlo? Huš s tím pryč. Lepší pravidla. Lepší vůle. Nejlépe žádná vůle. Holubi. Stačí tomu naházet zobání. Není s tím taková sranda, ale rozhodně ne ani takové trápení. Bůh tu lásku nemůže mlčky přihlížejíc předstírat do nekonečna. Vždyť by mu nervy začlo tepat nesnesitelně ve spáncích.

Kniha Čarodějnice na kladivo se chápe slovosledu historie ujařměněním. Čím jiným, pro Krista. Kniha Čarodějnice na kladivo se chápe kněžského roucha a ryje. Ryje. Ryje.