Antikvariát

Dítě boží – Cormac McCarthy

Ono prznit se dá v běhu i v sedě. A psát o prznění je lacinou hrou na spisovatelství. Jak jednoduché vtělit do stránek něco absurdních tužeb. Snad i praktik. Peklo je tu, protože tady je všechna svobodná vůle. Se svobodnou vůlí usednout ke stolu a sedět. Koukat do blba. Rojit se to začne - vyplejt zahrádku, nakrmit psa, vyznít na zítřejší poradě moudře a nebylo by od věci cestou z práce někoho znásilnit

McCarthy sepsal už zase depresivní knihu. Bez lásky, bez použití emocí, jen za pomoci popisných metod, které jeho mistrovské (dá-li se k hnusu přivázat násilím slovo mistrovský) z žaludku krkem včerejší potravy vyndávání jen umocňuje a zvýrazňuje.

Hlavním hrdinou je nekrofil. Nekrofil je člověk, který nepochopil. Anebo pochopil až přes míru. Záleží na úhlu pohledu. Hlavním hrdinou je člověk, který touží nesnesitelně po lásce a nedostává se mu jí až takovou měrou, že si ji začne bez ptaní brát. Láska tu není vyjádřena prostým stykem, ale péčí o druhého. Hniješ drahoušku? Ale to je maličkost. Leukoplastí přidržet čelistní kloub, vyhnilý oční důlek zakrýt slušivými brýlemi. Láska je péče o druhého. Jeho opečovávání. Laskání. Na něho s něhou popatřování. Obhajovat nekrofilii, tu vynalézavější onanii nemíním. Nemíním obhajovat ani McCarthyho. Jeho pojetí lásky by se mělo tesat do mramoru a poté spustit opatrně do pekla. Hlavně ať se nerozruší nějak významně tamější osazenstvo, vždyť by se nám tu na Zemi o tolik zvýšila duchovní uvědomělost, kdyby si čerti přišli pro výslužku.

Dítě boží je další z knih této doby. Bez emocí vyjádřená bezmoc. Opovržení lidskou jedinečností. Výsměch emocionalitě. Vždyť masový vrah nemá, nemůže mít city. To by byl kopanec do řití všech lidí dobré vůle, kdyby si masový vrah psal deníček okrášlený srdíčky vlastní výroby a polepený sbírkou vstupenek na humanitární akce a sbírky.

Hlavní hrdina, Lester Ballard má sbírku mrtvol ne vstupenek. Skladuje je s citem sobě vlastním ve skrumáži podzemních jeskyní. Je vyhublý. Společnost ho odvrhla a tak si ji, mrtvolně neprotestující a ve formě ženského pohlaví, tahá sám do doupěte.

Jak ohavně cynické být bohem stvořen pro potěšení něčího zvráceného sexuálního pojetí života. Jak hluboce nepromyšlené.

Až nastane soudný den nebude sedět na soudcovské stolici bůh, ale jeho rozmilé děti, kterým ob den šťoural v žilách vlastní nenávistí k nim. Otčím na nebesích. Otčím s rukou stále na poklopci a s chlípným výrazem, který se ptá – kam ho dneska narveme - aniž by čekal na odpověď. Nezajímá ho. Nestojí o ni. Soudí on. To vtělení lásky se ujme soudu nad bezmocnými. Sedm dní trvalo stvoření světa, ale apokalypsou se zabaví na dobu nesčetněkrát delší. Apokalypsa nejsou čtyři jezdci, plameny pomsty a nanebevzetí spravedlivých. Apokalypsa je vložena do Lesterů Ballardů, je vložena do Hitlerů, je vložena do veškerého hnusu, který je lidstvo schopno na sobě samém páchat. To je ten oheň zkázy. Lidstvo samo sobě páchne smrtí, tím posledním výsměšným omrdáním života.