Antikvariát

Alchymista – Paulo Coelho

Možná pohádka o blbosti. Možná nejhlubší duchovní dílo předchozího století. Možná jen dobrý způsob jak si vydělat.

Santiago je pasáček ovcí a v noci se mu zdají sny. Díky jednomu obzvláště vypečenému, dopracuje se milý Santiago prodejem oveček až do Afriky. Kde je okraden a znásilněn svým Osobním příběhem. Svou zatrachtilou Historií, kterou nešlo zvrátit a asi snad ani vyvrátit. Santiago potkává na každém kroku Moudrost. Tu obscénní děvku, která se vpije do člověka a dělá ho jiným, neodhadnutelným, nepředpokládatelným. Škoda, že Santiagova Moudrost dostala se k němu k užití přes síto hypermarketů a letákových slev na osvíceno. Navštívila ho totiž Moudrost nemoudrých. Moudrost laciná a v prodeji neobyčejně ohebná.

A začněme opět podle již zavedeného mustru. Doba je taková a tak plodí knihy takové. Alchymista, kniha velikosti sto šedesáti jedné stránky do sebe dokázala nasát moudrost staletí. Filozofické i náboženské směry smíchané s umem hodným snad jen prostitutek zahalené do hávu pohádky pro dospělé, kteří zapomínají na orgasmus tělesný a začínají si matně vzpomínat na ten duchovní. Vzpomínky jsou to natolik matné, že čtenář může být obelstěn faktem, že se vlastně nejedná o vzpomínky, ale jen o jakousi mlžnou iluzi něčeho vyššího. Popcornová společnost vyžaduje popcornové pojetí vlastního duchovna. Rozzářený úsměv a prosté chtění přeci dokáže všechno. Pohnout světem. Pohnout sebou. Pohnout celým lidstvem. Kosmír sedí tam někde nahoře a s láskou se na nás všechny usmívá.

Obejmout. Vykřenit se do obzoru nápodobou úsměvu. Chtít. Být. Toliko Coelhovo pojetí duchovního růstu jedince. Není třeba nic okolo. Je fajn být sebou, když je tak jednoduché stát se usebraným právě takovýmto duchovnem. Jak jednoduché netrpět a neprožívat, když kosmír je tu nám ke všeobecnému zneužití. Duchovno není o slově chtít. Není o Santiagově vyvrcholení ve smyslu – šel, pitomý byl, šel, ještě pitomější byl, šel, poklad zlaťáků našel, šel a bohatým byl s tím, že pitomost si uchoval ku slávě zítřejších zahloubání se do Moudrosti.

Doba je pustá (už zase?). Myšlenky se musí zaznamenávat co nejjednodušším stylem. Slovní zásoba se nemá rozvíjet, ale potlačovat. Vyjadřovat se přímočaře, bez nadstandardu literárního zaujetí. Oslovit masy. Oslovit reklamní agentury. Oslovit svého boha mamonu tím, že mu vepíšu slavobránu do historie zneužívání knižního průmyslu.

Proč psát o knize, která ani knihou není? Proč si neutrhnout v poličce radši nějaké výživnější sousto. Třebas sebrané spisy Ladislava Němečka a jeho Čtyřlístku? Hodnotnější vyjádření života. Podnětnější pro další život.

Coelho je jedním z mnoha, který chtěl vydělat na ničem a jedním z mála, kterému se to opravdu povedlo. Sepsal totiž nesmrtelné dílo. Umlátit to nejde, spálit také ne, dokopat k prohlubni a utopit už vůbec ne. Nezmar literatury. Robocop věcí příštích.

Sednout si a znásilnit Kanta. Vytáhnout pokradmu spodničky i Hegelovi. Zajet nenápadně prstem do útrob třebas i Aristotelovi.

Bez svědomí, bez zábran, prznit a ničit hodnoty jejich ohýbáním ke službě penězům. Služ mi myšlenko. Buď mi po vůli, ne, nevšímej si těch řetězů, kterými tě poutám k posteli, zapomeň na ten ohavný tlak v mezinoží, buď mou dobrovolně, utéct nemůžeš, ale ty ani nechceš. Lásko. Ty. Já. My spolu.