Antikvariát

Vzpomínka na chillského režiséra Raoula Ruize

Raoul Ruiz, jméno jako ze španělské telenovely. Ten ohnivý pohled uvrhávající ženská srdce do říše snění. Ta záda nezkřivená tíhou života, ale rovná, k modelingu předurčená. Ta nedbale oholená brada určená jen k vyzývavému prožívání. Raoul Ruiz, který byl a je krásným hercem sladkobolného pláče před televizními obrazovkami.

Ale skutečný Raoul Ruiz, ne až tak ukázkově rostlý, byl někým jiným.

Narodil se 25. července roku 1941 v Puerto Montt v Chile a zemřel 19.8. 2011 v Paříži. V Argentině v Santa Fe vystudoval tamní filmovou školu. A stal se velmi plodným, i když ne příliš komerčně úspěšným režisérem. Jeho pojetí filmové krásy bylo veskrze umělecké, experimentální, nezatížené tunami popcornu. Lidskost, kterou ve filmech často a rád ukazoval, stala se jakousi jeho výrobní značkou. Byl tvůrcem, který tvořil pro samotný akt uměleckého ztvárnění myšlenky. Myšlenky většinou nadčasové. V jeho filmech je touha říct vše a přesto zůstat v ochranném kruhu mlčení vyjadřována každým citlivým máchnutím kamery, každým nesmlouvavým povelem z režisérské židle. Jeho filozofické pojetí života se začasto promítlo přímo na plátna zaplivaných klubových kin, kde se divák nedotčen prázdnotou hollywoodské produkce mohl bez obav odevzdat křiku vlastního života. Byl v Ruizových filmech. Ten křik. Ta bída přicházející smrti. Ten hnus vzdalujícího se porodu. Ta trapnost nezaplaceného nájmu. To skrčené bytí v čase má dáti-dal a nic mu nezbylo.

Jeho filmy plynuly na vlnách filozofie – rozřešit kým jsme a proč, bylo by jistým způsobem trapné. Ale jak erotické a vábivé je se na to neustále ptát. Kým jsme? A po obloze nechat přeletět ječícího racka. Proč jsme? A přes nůž se převalí hedvábná předzvěst ženy. Raoul Ruiz, temná stránka zářné budoucnosti. Kopat se do toho nedá. Přenést se přes to také nejde. Filmy Raoula Ruize se buďto radikálně odmítají, nebo přijímají. Mezí tím je hlušina naprosté ignorace distribučních sítí, které byly, jsou a budou schopny donést před oko českého diváka pouze útržky dvou či tří Ruizových filmů. Jak slabé, když se jeho filmografie pyšní úctyhodnou trojmístností čísla.

Jeho filmy byly vyjádřením estetického pojetí života. Pohled na svět jako na malířskou paletu, kde je tolik možností, jak vyjádřit nevyjádřitelné. Strom může být mohutný, ale jak jednoduše ho lze zesměšnit a udělat z něho jen jakési křoví. Jak jednoduché udělat z křoví důstojný stoletý strom. Jak jednoduché nasnímat skutečnost, aby vypadala krásně a nepolapitelně. Snová sekvence, která se rozhodla prožít svou chvilku slávy v realitě a to v celém rozsahu filmu. Od prvotního titulku být zasažen jakousi bronchitidou hříšného zakousnutí se do jablka poznání a dokodrcat se až k masopustnému záchvatu mrtvičky olizován chtivostí pekelného výmyslu utrpení. Konce jsou nepostižitelné. Začátky bez nalezení. Jen plakát zve k něčemu krásnému. Jen ta chuť odplout. Kamkoliv. Snad i přes rozžhavenou viroložku, ale hlavně hned.

Ale proč je distributor lhostejný k umění. K necezenému filmovému šarmu, který nemá tendence člověka jen svést a uvést ho do rozpaků, ale vrhnout se na něj jako parazit na svého nositele a postupně ho zevnitř rozežrat. Nutnost výdělku je téměř vždycky nad chutí procpat do světa i něco víc než jen nic neříkající tituly s všeříkajícími jmény celebrit v závěrečných titulcích. Pomalost filmu odpuzuje. Přitahuje jen tu hrst lidí, kteří neradi tráví život v epileptickém záchvatu všeobklopujících výbuchů a zkoušek na porno. Lačnost zkonzumovat i poslední zbytky rozumu se odrazila od Ruize nezaznamenána.

Surrealismus, který jeho snímkům často diktoval rozměry, se plahočil za Ruizovými představami o divákovi, ke kterému byl, mimojiné, dost nemilosrdný. Bylo mu jedno, zda divák film pochopí, zda si z něj něco podstatného odnese. Ruiz točil filmy stejně jako Picasso maloval obrazy. Tak, jak chtěl on,ne jak si to představovala veřejnost.

V režii pravověrného filmového filozofa tvořil Ruiz filmy tak, aby si divák sám musel najít jeho význam. Nejlépe v sobě samém. Hra Ruizových filmů byla absurdní schovávanou. Myšlenka se mohla schovat za skříň. Mohla na diváka vybafnout zpoza pohovky. Stejně tak se mohla schovat sama v sobě či za záda kolemjdoucího v ději nefigurujícího. Divák ji mohl čekat kdekoliv. A nemusel ji také najít vůbec.

Tvůrce, který chtěl dát světu sebe. Ne jen prázdnou krustu jakéhosi poblouznění z prvního polibku či prvního proražení panenské blány, kterýmižto tématy se rádi věnují tvůrci bez inovativního nazírání na věc, ale s touhou pobavit peněženky většinového diváka. O kolik je lepší ukázat na krychli a s jistým úšklebkem ji vystavět pomník opěvující kulatost. Nakašlat na peněženky, nakašlat na diváky a tvořit něco, co po sobě zanechá náznak nesmrtelnosti.

Raoul Ruiz tvořil nekomerčně. Dokud ho to bavilo. Někdy měl ovšem pocit, že chce natočit i něco jiného. Něco trochu okoukaného. Proč ne. Natočit život malíře a chovat se v mezích vlastní osobnosti vcelku standardně? Pro Ruize bez většího problému proveditelné. Ale stejně za vším byl vždy cítit Ruiz.

Natočit film, kde hlavní roli hraj ženské šílenství? Prodchnout ho záběry jako z krajinářské školy malířství? Pro Ruize problém, který nevyžaduje vyřešení, ale jen pochopení.

Nerodí se mnoho natolik obdařených lidí jako byl Ruiz. Rodí se spíš diváci. A mezi nimi je i rozdíl v kvantitě snědeného popcornu.

Ač by mohl žít dalších sto let a stále mít co říct, plní jeho jedinečnost v tuto chvíli jen hrobníkem vykutanou díru někde v Chile. Položit na hrob květinu. Vypustit z úst virtuální D.V.D.R.I.P. a jít hledat smysl života i v něčem jiném, než je papouškování.

Výběrový seznam filmů Raoula Ruize

Tři smutní tygři (1968)

Teritorium (1981)

Tři životy a jedna smrt (1996)

Čas znovu nalezený (1999)

Klimt (2006)

Tajemství Lisabonu (2010)