Dobrý den, každý týden u nás najdete v sekci Nově zadané knihy nově zadané tituly


  http://www.kacur.cz/index.asp?menu=1163

 

 

 

 

Katyně – Pavel Kohout

katyněKatyně aneb jak český Kohout k pratemnému vzrušení přišel.

Lízinka je holka. Vzkvétající, tady ve všech okolních mužích vyvolávající touhu. Touhu, mimojiné, vyvolává i v mužích prozatím jen pučících.

SUPOV je zkratka školy na kterou se Lízinka dostala. Vždyť, přiznejme si, mít maturitu, to je to nejlepší, co se člověku může stát. Od prostoje před maturitní komisí už to jde se životem z valné většiny jen a jen z kopce. Nechme si Lízinku ještě chvíli užít. Lízinčina maminka toto ví, tedy narve ratolest do kterékoliv školy. Z důvodu Lízinčiny chladné tuposti se ovšem dostane na tu nejposlednější školu. SUPOV. Pan Kohout nevěděl kam až musí čtenáře praštit, aby mu došlo, kam že to tu nebohou Lízinku poslal.

SUPOV – Střední učiliště popravních věd. Jak pěkné nad takovým tématem obkroužit perem a zvěčnit ho pro generace víc než budoucí.

Kohout pravil a zůstalo praveno. Obklopena spolužáky stejné věkové kategorie, vrhne se Lízinka do studia. Šňůru na prádlo vymění za popravčí provaz. Louskáček na ořechy vymění za louskáček mužnosti. Však k popravčím vědám patří i ta trocha mučeníčka. Pro Lízinku, tak chladňoučce se nezajímající, jen další vyrušení z vyrušení.

Knihou se táhne nit Lízinčiny nevinnosti. Její panenská blána je všem přítomným pánům i budoucím pánům tak jaksi na obtíž. Pomoci jí od té zatrachtilosti. Zbavit jí pout nedotčenosti. Cíl všech. Jen ne Lízinčin. Ale o tom ona neví. To jí musel předepsat jak recepis sám pan Kohout. Jak krásné nechat si předepsat život Kohoutem. Je dovoleno se nechat umrznout. Utopit. Zaškrtit. Vsadit se a prohrát. Bát se a krkat v nesprávný čas Je to život jemně pesimistický, beznadějný, ale pro hladký průběh děje tak nádherně vyválený.

pavel kohoutPan Kohout měl téma. Jako správný spisovatel z dob bolševismu ho zamaskoval za děj. Téma jest vyrovnání se se samotným bolševismem. Jak jednoduché, ani výkřiky utrpení nezazněly. Kohout se pustil do komunistického všeho. Nic mu nevonělo, nevděčníkovi. Prýmky na ramenou ho tlačily a to okrášlovaly jiné. Nebo právě proto. Úsměv považoval za škleb. Decentně v roh umístěný výkal považoval za naschvál vysrané hovno. I ty sněženky zdály se mu nevkusně narudlé. Ale tak ano. Mistr Kohout se obul do bolševismu a okořenil to stále ne a ne protrhávající se panenskou blánou slečny Lízinky.

Ať chce spisovatel napsat knihu o čemkoliv, nikdy ho nezklame zmuchlat to do lásky. Kdyby Hitler zabalil Mein Kampf do rozpaků mladé slečny a vášnivého polibku jinocha v zahradě pod balkónem, možná by ani k té pitomé válce nedošlo. Možná by Primo Levi nemusel psát tu snůšku utrpení, ale stal by se z něho užitečný instalatér. Možná by ani Jerzy Kosinski nemusel být podplacen k sepsání své kvaziautobiografie naplněné falešným utrpením, ale stal by se z něho tolik potřebný funebrák v Lodži.

Mistr Kohout u sepisování knihy trpěl víc než hlavní postavy. Jsou odstavce v knize, kde dostane do rukou opratě nechutnost a zvrácenost. Jsou i odstavce, kde miluji tě neřekne se ani náznakem. Láska není všechno, i když to tak někdy může vypadat. Lepší je skeptický pohled. Vypočítavý pohled. Pohled vraha upřený na oběť. Pohled lásky na rozvodová lejstra.

Právě v prodeji Urlich a Duševní porno