Antikvariát

Ztracený obzor – James Hilton

Duchovních hledisek je víc, než o kolik by příčetný člověk stál. Od zbožštění ďour ve zdech po zdecimování nevěřících v plamenech inkvizice. Doutnajících pahýlů čarodějnic si radši vůbec nevšímat. Ďoury zacpávat pro jistotu obavami.

V knize Ztracený obzor se autor pověnoval pro západ tak vzrušujícímu východu. Buddhistické hábity. Změna člověka na šeptající stín, na potlačené ego, duši či osobnost. Je jedno jak to nazvat, hlavně to co nejvíc potlačit.

James Hilton se dostal do Šangri-la. Další zbytnělé pohádky o síle lidské existence. Srny nemají své Šangri-la. Srny ani netuší, že by něco takového mohly mít. Ráj, kde nebýt je bytím, kde nesmrtelnost člověka je skutečností, ne jen nevyspalým fantasem.

Základem je – nebýt sebou, ale být někým jiným. Nejlépe nikým. Jen prázdnou schránkou do které už se může jen a jen nalévat moudrost stvoření. Jaký paradox. Člověk musí svým způsobem zemřít, aby pochopil, proč má žít. Zabít v sobě to, co ho dělá jím, tou jedinečností a nastolit prázdnotu, která by měla, dle všech návodů, dovibrovat až k pochopení smyslu. Jak uhodit kladivem do hřebíku a nezatlouct ho? Jak se napít ze sklenice a nevypít ani kapku? Pokud je člověk vzrušen takovými dotazy, je to buddhista. Jak odpovědět na odpověď? Rozjímání. Naprostý a nerušený klid duše. Mír v sobě samém. To jsou možné položky, které na buddhismu tak lákají západní společnost, která nesmyslně rychle běží do hrobu dávno již připraveného. Touha stát se na chvíli zase jen sebou. Ponořit se do odpovědí, které nejsou diktátem, ale námi samými.

Ale člověk nemusí hledat osvícení v mantrách. Potratit svou osobnost se dá i jinými způsoby. Pročítáním TV programu udělá se velký kus k vlastní nevědomosti. Dvanáctihodinová směna také udělá své. Předčítání nákupního lístku rodině je také dobrým způsobem jak nabýt nirvány. Snad i docela lacino. Nevědomost, nebytí, je zaručeno.

Hilton se ovšem nevěnoval jen nauce toho, jak nebýt, ale i nauce, jak chtít být a to za každou cenu. Přilepil k duchovnímu asi prozření i prozření obyčejného pudu lásky, který celou knihu opepřil tou správně poetickou dramatičností. Jeden chtěl být, druhý chtěl žit. Jeden si přišel k svému a druhý odešel od svého. Konflikt, drama. Pro knihu nesmírně důležitý prvek. Bez nich by kniha vyzněla jaksi maďarsky, nepochopitelně. Nečitelné bláboly o prokletí vlastní duševní onanie se prolnuly s onanií faktickou. Jak žít bez lásky, když touha milovat a být milován je větší než touha nechat se osvítit radioaktivitou nirvány?

A tu se na povrch dostává angloamerický styl pochopení situace. Ku volnému závěrečnému potlesku se spěje. Svatební prsten se třepotá v dáli. Je odzvoníno pomatenému duchovnímu vývoji, protože v kostele čeká fráter a prsteny a svatební smlouvou.

Ráj duše je jen iluzí. Jen touhou být Bohem, nebo aspoň s ním, když už se člověk na víc nezmůže.

Jak opovážlivý je ten buddhismus. Chtít po člověku aby nebyl tím, čím je. Jak udělat, aby oči, které hyzdí obličej, nebyly zelené, ale modré? Jak dosáhnout toho, aby se nos sám narostl lokací někde kolem levého kolene? Vyprázdnit se je vyslovený protimluv. Jek se vyprázdnit, když narozením se, je v člověku zacpáno vylučování neustálím přísunem podnětů? Zahlcenost, přehlcenost. Copak jde říct – a teď dost, řekl jsem dost, nemysli, nebuď. Stejně v člověku zarezonuje myšlenka na možnost nevypnutého sporáku. Nekouká se na problém správně. Vždyť syna zplodili rodiče stejně jako syn zplodil rodiče.