Antikvariát

Vagina monology – Eve Ensler

Čtivo pro starší osmnácti let.

Paní Ensler je velmi vtipná paní. Něco na způsob ukázněnější madame Solanas a její SCUM manifest. Tepat do orgánu příčně stojného a vyzdvihovat ten hluboce zakořeněný. Je vrcholem vší inteligence zabývat se právě takovým problémem. Za stolem hnijí slupky od brambor, v Africe umírají (už zase) černoušci hlady, v Asii se to přemnožuje a my máme problém s vlastní identitou. Možná jsme právě díky tomu dál. Možná ten kousínek civilizovanosti nás dělá lepšími, než je ta verbež věřící, hladovějící, bombami útočící, anglicky ne příliš dobře mluvící. Ale je možné na to pohlédnout i z jiné strany.

Vagina monology je novodobý epos o vyprázdněnosti doby. Zmizely touhy být hrdinný, spravedlivý, chrabrý, moudrý, jsoucí a začala doba kdy být vulgární a ještě vulgárnější je tím nejvyšším možným. Humor, který prýští z madame Ensler je naprosto odzbrojující. Vždyť je legrační říct kunda. Ne, to je málo, je legrační říct píča. A dodávat se slastně přivřenýma očima impertinence jako kočička, bobr, jeskyňka a další, jistě povedenější. A hlavním tématem – nenávist k falu, láska k vagíně.

Stojí za povšimnutí rozdíl mezi mužskou a ženskou kulturou. Když už poměřovat a tepat do druhé strany, která druhou stranou není.

Pokud muž tvoří kulturu a ta se nějakým způsobem dotýká právě žen, snaží se být něžný, snaží se vyjádřit svůj obdiv, lásku, úctu. Žena je pro něj, z valné většiny, předmětem lásky. Pokud se žena ujme kultury, která se má týkat muže, věnuje se z valné většiny vlastnímu minitraumatu z toho, že nemá pyj. Jak nenávistné poznámky z ní padají.

Jistě, srovnání zcela pitomé, ale není ten feminismus a jeho kultura právě o tomhle? Srovnávat nesrovnatelné? Nadávat na vykonstruované problémy? Chtít vyřešit něco, co je vyřešeno už přírodou? Vyvolávat konflikt tam, kde by se všichni měli snažit o porozumění? Chtít vyvrátit něco zcela přirozeného? Doba, která se snaží vyvrátit přirozené má našlápnuto buďto k osvícení, nebo prokletí. Touto formou máme našlápnuto k verzi spíše druhé.

Jistě, být pod někým, to tíží. A ženy si té nadvlády užily až dost. Ale není to právě přirozenost? Není v mužích zapsáno vládnout? Chtít vládnout? Být tím, kdo rozhoduje? Vždyť je to jeho přirozenost. A není přirozeností ženy připravovat pro vládnutí muže půdu, tím, že ho obklopuje? Není přirozeností muže být mužem a přirozeností ženy být ženou?

Svět je tak mužský, tak zoufale mužský, že se ženy snaží také stát muži. Překonat v sobě přirozenost a začít vládnout.

Role se obrací. Možná, že je to tak dobře. Možná, že se opravdu hneme někam dál. Někam, kde nebude vražd z vilnosti, kde nebude násilí, kde nebude oplzlosti. Ale nějak mi to neštymuje. Konzumujeme se navzájem a ani nehlesneme. Jen hystericky řveme proti větru, který nás stejně odnáší. Neslyšeni, nechtěni.

Přirozené role se musí vymazat. Životním posláním je zbavit se všeho přirozeného. Při pěkném počasí zajuchat – jé, to se nám to bude krásně nakupovat v hypermarketu. Místo pozdravu se jen blýskat. Po blesku nenásleduje hrom, ale další a další blesk. Jako na módní prohlídce. Jen vystrčit víc svou nahou řiť a předstírat, že to jsme my, to krásné, to neopakovatelné, to trapně nevědoucí a tápající.

Správně si to Eve Ensler nazvala. Na takovýhle pamflet blbosti nelze ani odpovídat. Natož s ním vést dialog.