Antikvariát

Psychofarmaka – Oldřich Vinař

Co všechno se nedá léčit. Dejme tomu taková vyhrocenost osobnosti. Přílišná juchavost? Není problém, tu si zobneme a jsme v normě. A co deprese? Smrdí v člověku? Ale hup ho, tu si spolknout jednu pitomou pilulku a v člověku se rozjasní to bažinaté podhoubí neprosté opuštěnosti. A co takhle porucha s vlastní identitou? Ale ne, božínku, to se neřeší přátelským hovorem, ale horou pilulí, za které platit, je jako dýchat, tak přirozené.

Je tu norma. Platná. Standarta, kterou nesmí nikdo překročit. Jsou dány hranice, za které zajít, stane se člověk stigmatizovaným, nevítaným, nespolečenským. Normalita je daná. Není odboček, není odpočívadel. Je jen jedna alternativa. Hluboká deprese neřeší se pomocí, ale kalkulací. Deprese se nepřepočítává na počet vrásek, ale na množství peněz za antidepresiva. Svou užitečnost společnosti, lze, mimojiné, vyslovit i vlastním užíváním léčiv. Jak cynické, říkat jedům léčiva. Jak trapné tomu věřit.

Ona i ta nevyléčitelná schizofrenie dá se léčit. Samozřejmě ne vyléčit. Jen léčit, jako všechno. Co není přísunem financí, není léčením. Svět je strojem na konzumaci. Čehokoliv. Hlavně za zelené.

Mentální retardace není až tak hrozivá, jak vypadá. Jen když se léčí, vyteče z koutku postiženého trochu víc slin. O kolik humánnější bylo, hodit znetvořeného potomka ze skály, než ho mučit v nečasu chemické agonie.

Mozek je konstrukce zatím nepochopená, neprobádaná. Psychofarmacie ovšem tvrdí, že dokáže vyléčit či utlumit projevy trochu vyšinutějšího nazírání na svět. Velmi šikovná věda. Proč tedy neléčit filatelii? Také pohled na svět zcela netradiční. Psychofarmaka by, dle dostupných dat, dokázala z člověka vymazat i náboženský cit. Vždyť je to svým způsobem jen přežitek.

Paranoia se dá vysvětlit.

Trichotillomanie se dá vysvětlit.

I ten elektivní mutismus by šel oplácat dobře míněným souzněním s druhým.

Ale na všechno se musí dát nálepka v akci, ve slevě, s bonusem. Lidskost se utopila v další lidskosti a změnila se v nelidský prodej již prodaného. Jen idea být tím, čím nebýt a proto být tamtím, i oním, ale hlavně ne sebou.

Měli bychom sepsat korpulentní slavoplk na adresu psychiatrů. Drží od nás osobnosti, které vybočují a jsou tím okolí nebezpečné. Slza zoufalství je držena za umělý chemoúsměv. Spánková sebedeprivace je utlumena chemospánkem namísto rozhovoru, souznění. Ono být v téhle době člověkem je nevýdělečné. Projevit soucit je z hájů chování dávno již zapomenutých. Soucit se už jen prodává. Stejně jako láska. Stejně jako Bůh. Vše ve slevě. Vše v akci. Vše s přílepkem normality, která je všem zaručena. A zase se brojí proti přirozenosti. Jak být šťastný, když člověku upřeli možnost být nešťastný? Nijak. Nechat v sobě tu spoušť nevyřešených problémů a utéct se k jakési somě, která požere v člověku normální pohled na svět.

Novodobé drogy, všemi za nadšeného potlesku přijímané, chrání obyvatelstvo před kreativitou šílenství. I Charms by skončil pod dohledem psychiatrů. I Dostojevskij. I Ježíš Kristus.