Antikvariát

Rambo (První krev) – David Morell

Tři noci jsem nespal a přemýšlel zda napsat následující větu. Nakonec padlo rozhodnutí. Bude tu. Tedy čtěte – Antikvariát Kačur dětem.

Rambo. John Rambo. Mezník americké filmové kultury, v tomto případě převedené na stránky ušlechtilého papíru.

Před Rambem se točily filmy, kterým se dalo bez uzardění říct film. Hodnoty byly hodnotami. Hovna hovny. Natočením Ramba přehradila se výstavba lidského podvědomí na maximální příjem a nulový výdej. Rambem se začala odysea kultury ne obohacující, ale silně ohlupující. Ale což, někdy to přijít muselo. Lidé se množí a se získanou svobodou získali i odrzlou hubu, skrzevá kterou valily myšlenky. Někdy snad i podstatné. Kde skejsnul konzum? Vždyť tohle se začíná, proboha, rovnat lidskosti. Rychle s tím pryč. Musíme si občany nějak podrobit. A tu vynašel moloch další dimenzi zábavy. Deformaci mozkových blan za asistence nesmyslného násilí.

John Rambo si prošel válkou, jednou z těch americky dobyvačných a značně připitomělých. Nešlo o svobodu, ani o lidská práva, ani ten komunista kapitalistovi až tak nevadil, šlo o předvedení do jaké míry až může být humanismus odporný. Ukázka dokonalá.

Mnozí američtí mládenci potratili své panictví při jekotu vietnamské prostitutky, mnozí vietnamští velmožové potratili své panství za jekotu amerického náletu. Možná z toho někomu sem tam i prasklo v kedlubně. Jedním z nich byl dřevorubečně odehraný John Rambo. Ten John Rambo. Synonymum pro začínající impotenci v kinematografii. Už dost na tom, že si americká mašinérie musela stvořit právě takového hrdinu pro proklatou generaci 80. a 90. let. Ona už pouhá nutnost jakéhokoliv hrdinu budovat smrdí vynucováním si patriotismu. Není snad na světě horší vášeň než láska k vlasti. Ta tupoučká neschopnost malých bezvýznamných dohlédnout alespoň za první zákrut vlastního já. Ne, není tam hamburger, ani příští návštěva milenky. Už za prvním záhybem měla by se skrývat lidskost. Ta něha k sobě samému i k ostatním.

Dřevitý Sylvester Stallone, kolchozník s ohavně přefouknutým osvalením, vytrčel na plátna lidských duší něco ublíženosti, tím, že byl nesmírně nudný v lese. Stal se ideálem, tím umělým sladidlem, kterým se zakrývá manipulace. Zvedač těžkých předmětů začal nás, zcela obyčejné, učit cítit. Začal nás vyučovat jednat zkratkovitě. Tvářit se jako archetyp zcela typického muže. Toho chlape, ba co dím, toho tvrdého chlapáka, která je vskrytu jen luční květinou, kterou v nerozumu, snad až přirozeném, pozvracel okolohopkající zajíc. Jen ten vztek, to zatnutí zubů, tu neurvalou lásku k pomstě. Dej nám Johne víc, dej se nám celý.

Rambo je mezníkem ve filmu, kdy se začala místo květin rozdávat doutnající rozbuška, kdy se místo polibku začala na plátna kin vpližovat znásilnění, kdy dětství se proměnilo jen v nedokonalou dospělost.

Ale proč Antikvariát Kačur dětem, když tématem filmu byla na různé způsoby vybuchující smrt?

Může se říct, že smrt čeká na každého. Že i to dítě se to někdy musí dozvědět. Může se říct, že je to jen příprava na ten celoživotní strach, který chtě nechtě člověka pod tlakem médií popadá při jízdě eskalátorem. Jsem příští oběť protijedoucího člověka se snědou kůží? Nebo je jeho snědá kůže už teď obětí mé hloupé předpojatosti? Nebo jsme oba obětí všech okolo? Co když je to všechno úplně jinak? Co když jsou eskalátory napuštěné jedem? Čím víc po nich budu jezdit, tím víc budu povolný!!! Zachraňte mě před sebou samým.

Ale huš. Antikvariát Kačur dětem, protože to tak v té společnosti je. Jak to nevybuchne aspoň třikrát do minuty, potomci začínají zívat a projevovat chuť se ptát, hrát si, být sami sebou. Pro Krista, to se musí urychleně zarazit. Než nám ti potomci získají nějakou duši. Nějaká názor. Rychle s tím pryč, musíme být společenští, přizpůsobení, tací, jako všichni okolo.