Dobrý den, každý týden u nás najdete v sekci Nově zadané knihy nově zadané tituly


  http://www.kacur.cz/index.asp?menu=1163

 

 

 

 

Cesta – Cormac McCarthy

cestaOna ta bezobsažnost je teď ve všem. Náplň se odpařuje jak hrnec pod párou. A pára se mění v nosnou myšlenku všeho. Hlavně těch uhrančivě neprožitých životů, které se vůkol žijí.

A jaké to bude, až tady tohle všechno nebude? Jedna z možných alternativ se vystavila v McCarthyově knize Cesta. Nebude to přitažlivé.

Světem se nebudou prohánět na pohled přitažlivý superhrdinové. Dámy nebudou unášeny gentlemany z namytých tlap pobudů. Všechno tak nějak najednou začne být bojem. Tím bojem, kdy sekera je argumentem a kde se nepoužívá slovo děkuju. Kde voda se změní ve zlato a zlato v kal na dně louže po vymočení. Kde pohyb je známkou punku zcela sebevražedného. Lehnout si do sklepení a jak ta ovce čekat na rozřešení otázky co asi tak je a bude po smrti. Přijdou okamžiky, a že jich sakra bude, kdy člověku na mysl vytane nápad, zcela rozjařený a neosedlaný, že po smrti na člověka opravdu čeká jen hovno. Velké a tak, jako, nepředstavitelně v nicu jsoucí. Naplnění osudu veškerého lidstva přestane se skrývat za pozlátkem přebírání Oscarů a Nobelových cen a jako psychologem diagnostikovaný exhibicionista zjeví se před člověkem skutečnost, že žít je snad asi opravdu jen omyl. Něčí, je lhostejno čí, ale jedno je zcela jasné, k zodpovědnosti ho povolat asi nepůjde.

cormac mccarthyKlíčem knihy je jdoucí muž a jdoucí dítě. Nic podstatnějšího. Občas jsou vyrušeni plivancem akční vsuvky, aby čtenář neusínal příliš klidně. Nic dalšího. Není ani třeba. McCarthy vypsal na stránky knihy atmosféru. Tu neuchopitelnou a proto stále unikající před vzteklou pěstí hrdinů. Hrdinů? Špatné slovo. Není hrdinů bez hrdinských činů. Stejně jako není hroznů bez chuti zpít se do němoty. Muž s dítětem mají v sobě jen přebujelou touhu žít. Sami neví proč. Netuší. Nechtějí tušit. Jen žijí v postapokalyptickém světě, stejně jako žili v tom zMcDonaldizovaném. Žít není o chuti, o nějaké pitomé možnosti si vybrat, je o pudovosti. Takové té trhlosti kolektivního umravnění se. Smrt je pro slabochy, my žijeme, je to výzva, je to boj. Proč bychom se vzdávali, my, nezdolná dítka perspektivy? Proč? Ale komu se tím co dokazuje? Potomkům se předvádí věčná premiéra něčeho, co už není ani derniérou, ale jediným divákem, který zaspal v hledišti a teď ho budí uklízečka mokrým hadrem na koštěti.

McCarthy nepopsal postapokalyptický život, i když se tak rozhodně tvářil. Popsal život nynější. Popsal život, tak, jak se mu jevil. Jen jako trapné plahočení se za světýlkem, které je možná odměnou na konci soužení, ale spíš se jedná jen o zpitomělou světlušku, kterou sestřelili bestiálně zbraní ráže AK-29.

Kam se nahmoždit, když prostoru ubývá? A, nechci se opakovat, proč to vůbec dělat?

Jak lze usoudit z knihy se přílišného optimismu nenajíme. Vstávat ráno pravou nohou s úsměvem na tváři? Ale huš. Vstávání je lepší hlavou a s nesmírnou chutí zase usnout.

Kniha Cesta je zásadní. Stejně jako Čtyřlístek. Stejně jako žit s optimismem.

Pravda, kterou se McCarthy opovážil obnažit, je věčná a jen pravdou by člověk mohl být živ.

Pravdou je, že kniha Cesta je zásadní i v tom, jak je svým způsobem nudná. Snad jako nákup v hypermarketu. Takových podnětů kolem člověka a on se jen plahočí pro tři housky a snaží se netvářit až tak nezajištěně. Optimismus prýští už víc z nákupních košíků, než-li z lidí. Z lidí se linou tóny prázdnoty, všepohlcující, všeobklopující, všežravé, prašivě všiózní.

Právě v prodeji Urlich a Duševní porno