.gif)
Metafyzika lásky - Arthur Schopenhauer
44. kapitola hlavního Schopenhauerova díla Die Welt als Wille und Vorstellung a 1. kapitola celého lidstva.
Nízkost nutnosti rozmnožovat se, je u křečků prostou bezmyšlenkovitou procedurou, kdy založit rodinu je jen hladkým průběhem života. Nízkost nutnosti rozmnožovat se, je u lidí něčím vyšším. Jak jinak, vždyť jsme lidé. U nás se nejedná o pouhý pud. O pouhou křičící přírodu o zachování druhu. U nás se musí vše zapojmovat na ta správná místa. Ne, neurážet tím, že jsme vlastně také zvířata, že křeček je, když se to tak vezme, to samé co my. Lidstvo potřebuje pochopit skutečnost, že to co je, je jinak než jak to je.
Láska je pouhou formou ku přežití druhu. Přijde, nedchne, oplodní a odtáhne. Pak, protože člověk je druh zkoušený vlastní omezeností, se žije bez jakéhokoliv dalšího zásahu lásky.
Základem je rozmanitost. Pouze v ní lze hledat a najít budoucnost snad i perspektivní. Ale lidské zákony se snaží rozmanitost potlačit. Svatební obřady, zlaté i stříbrné svatby, touha partnera měnit a spojit své geny i s jinými, novými dimenzemi lidství. S jinými a novými partnery. Je to přirozený stav vnitřku člověka. Rozhodit svůj genom nejen do vedlejší vesnice, ale i do reklamních letáčků cestovní kanceláře. Vyhlásit svou přítomností genovou válku Kanárským ostrovům pouhým objetím původní obyvatelky. Zmařit pokus Japonska zachovat si genovou nezávislost použitím lásky, té bomby ve formě tupého přirážení.
Láska je pouze lidský pojem. Pojem. Pouze pojem. Nic jiného. Jak měřit něco natolik efemérního, jak po něčem natolik efemérním vůbec toužit.
Schopenhauer ve své Metafyzice lásky nahlíží na lásku jako na pud. Nevyvyšuje ji nad vše ostatní. Nedělá z ní básnické ghetto pro zvracení milostných veršů. Svým způsobem zesměšňuje její údajnou velikost a nenahraditelnost, tím, že odhaluje její skutečnou podstatu.
Jedná se jen o nutnost docílit nesmrtelnosti jedinečně nudného genu, který se prohání v útrobách jedince.
Láska je jen příroda, s jinak použitými ostny, jinak rozestavěnými chloupky, ale příroda. Dravá, nenechavá, zrůdná.
Při pohledu na Romea a Julie historie popadne člověka chuť nezřízeně se chechtat a plácat rozjařeně dlaní do zadělaných plínek metabolismu lásky.
Není pravdou, že láska je pudovou záležitostí. Schopenhauer se jen na chvíli utopil ve vlastní šťávě intelektu a rozebral analyticky něco, co si zaslouží jen verše básníků a roztoužené sny všeho lidstva. Láska není o pudech, pudy jsou o lásce.
Není vše lidské jen vylhané, za pojmy schované. Něco má svou hodnotu i když člověk hledí fascinovaně na dav fanoušků při finálovém zápasu profesionálního fotbalu. I v hlavě rozběsněného fanouška zní touha milovat a být milován.
Zanalyzovat lásku je jednoduché a zrádně to člověka svádí k myšlenkám na pudy a předávání genů.
Sepsat poému lásky, nesmrtelné verše o ženě. Nejsme křečci, nečicháme si při svádění k pohlavním orgánům a řiti. Píšeme si básně a opěvujeme krásu duše. A to je sakra rozdíl. Schopenhauer rozpitval lásku takovým způsobem, až z ní nic nezůstalo. Ale podstatu minul tragicky.
