Antikvariát

Brouk Pytlík – Ondřej Sekora

Antikvariát Kačur dětem.

Brouk Pytlík je kámoš. Je to kámoš – frajer, který je na světě jen proto, aby dělal skopičiny, vymýšlel ptákoviny a popouzel všechny k úsměvu. Brouk Pytlík je totiž kámoš Ferdy Mravence. Zapřísáhlý to nepřítel Slečny Berušky. Je Ferdovi neustále v patách a kontroluje jeho neuvážené blouznění na poli lásky. Ne, možná si to pamatuju špatně. Možná je to všechno úplně jinak. Možná, že Falco přiletí až když se Atrej i s koněm utopí v Bažině beznaděje. Možná jen zapomněli hodit prsten do Hory osudu. Možná, že se jen Káča zase strká do pytle, aby v pekle ztropila bengál.

Ale ne. Brouk Pytlík, pamatuju si to dobře. To je ten vykutálenější z dua Sekora. Tam, kde ilustrace dalece předčily obsah knihy.

Pokud by se hamižně vybrakovala česká pokladnice, na dně by se válel Brouk Pytlík objímán Švejkem a přiopile se culili ne to prázdno, které kolem nich zavládlo. Hamižník by asi nesáhl i po tomto druhu pokladu. Možná, že právě poklad největší by tam nechal ležet, zahleděn do lesku korunovačních klenotů a dluhopisů splatných ad absurdum de kreténum buhví kdy a kde a vůbec komu. Brouk Pytlík se Švejkem, následováni utahaným Vilémem i s Jarmilou, by se vyškrábali z truhly a popatřili na tu širou českou strasť, která se rozvinula po kraji. Při předpokladu, že budou ještě schopni komentovat běh dějin, se jim z úst vyvalí jen touha emigrovat. Možná ne zrovna do Němec. Snad ani do Ameriky. Takový Skandinávský poloostrov? Ano, tam, zachumláni do oslí kůže začnou předstírat norskou národnost. Průpravu mít budou. Vždyť český národ je v předstírání loajality šampiónem.

Ale pokladnice, až na řadu nekonečných dluhů, je už dávno vybrakována. A přesto je stále aktuální pravit, že Brouk Pytlík je naším společným bohatstvím. Přeci jen máme něco společného. Brouka Pytlíka a hordu dalších kvazišpiónů z říše hmyzích druhů. Aspoň, pro boha, něco.

Brouk Pytlík jako psychologická odrazka osobnosti : Svou podezřelou neznalost čehokoliv, tedy potažmo všeho, skrývá za fakt, že zná a umí naprosto všechno. Za dob komunismu se za tuto nálepku schovával intelektuál vyděšený ze skutečnosti, že nic neumí, tak musí předstírat, že umí všechno. V tichu vlastního soukromí poté tiše pláče a proklíná vlastní mozek z lásky k imaginární a tak hloupě nepoužitelné moudrosti.

Druhou možností je Pytlíkova faktická hloupost, která se jako radioaktivní spad dostává do všech spárů okolostojících a vnitřně, neviděna, je požírá zaživa.

Dva psychologické pokusy o zhodnocení Brouka Pytlíka narážejí na fakt, že se jedná pouze o literární postavu. Notabene literatury dětské.

Brouk Pytlík jakožto vzor pro potomky je navýsost sporadický. Věřit, že právě Brouk Pytlík, ten zarputilý reakcionář, má schopnost vyvolat v dětech touhu milovat morálku, zákony a okovy je na posouzení rodičů. Z mé strany se ovšem jedná s jistou rezervovaností. Praštit se o futra nebo věřit hmyzu, že je dostatečně příkladným?