Antikvariát

My - Jevgenij Zamjatin 

Mít číslo. Mít vlastní osud v cizích rukou. Mít možnost se nerozhodnout, ale být rozhodnut někým jiným. Možnost nabízí asi víc než jedno východisko. V knize My je běh osudu člověka dán. Východisko je vždy jen jedno. Možnost ustrnula při nabídce – kupředu, tiše, bez myšlenky. Společnost si to žádá. Být jednotkou v davu. Ale ne jednotkou, která je jedním. Být jednotkou jen pro účel davu. Pro účel masy. Svoboda, jakožto pojem, odhozena až hrozivě za hranice. Svoboda jako skutečnost? S číslem? S identitou kolektivu? Na jednu stranu hrůzná představa, ne druhou stranu představa slastná. Bude o člověka postaráno. Rozhodnutí, která musí činit jakožto jedinec jsou začasto bolestnější, než rozhodnutí, která sám učinit nemůže, nesmí. Svoboda bolí víc. Svoboda je od toho, aby bolela. Jinak by si jí nikdo nevážil. Ale jakmile začne za člověka rozhodovat někdo jiný, a to i v jeho prospěch, ozve se uvnitř hlas nelibosti. Otázku proč? následuje výhružka tak a dost!.

Příliš dlouhé přežvykování vadí v běhu společnosti. Přátelství překáží v prosperitě. Vstát na minutu přesně jako všichni ostatní. Vložit do úst kartáček ve stejný moment. Zavřít dveře bytu v tu chvíli, kdy to udělá další milion jedinců v davu. Je to pro dobro nás všech. Je to pro lepší všechno. Je to tak správně! Myšlenky zapovězeny, názory trestány. Chváleno ticho a prázdný pohled. Sex na vyžádání, dítě na povolení. A pokud se někdo bude zpěčovat, poprava.

Možná, že právě tomuhle se říká lidskost.

Kniha My je absurdní. Předpokládá v lidech nekonečnou pokoru. Předpokládá, že člověk je svým zařízením otrok, kterému se může rozkazovat. Jistě, lidstvo si prošlo mnoha totalitami, mnoha sny despotů, ale nikdy se nechovalo jako tupé stádo. Zamjatin pojal k lidstvu naprostou nedůvěru. Předložil knihu plnou vtipů, nad kterými se pláče, nesměje. Předložil dílo sugestivní, vemlouvající se do čtenáře svou urputnou naléhavostí. A hlavně svou čtivostí. Jak se čtenář popásá na slovech nesvobody. Jak si v ní libuje. Jak ho vzrušuje. Zamjatin napsal intelektuálský horor s mnoha špatnými konci. Dohrabat se alespoň té iluze, řekl by si optimista, ale na konci je tečka a za ní už jen doslov na potvrzení už vyřčeného. Pesimista si zamne ruce, zase se kálelo na lásku, zase se kálelo na smysl všeho, ale já vám to, vy nevěřící, říkal.

Převádět svět knihy na komunistický režim by bylo hloupé nošení dříví.

Převést svět knihy na dnešní dobu by bylo milejší.

Rodným číslem se pyšníme všichni. Mýlit se je nám dovoleno jen pod dohledem oduševnělého poradce při půjčkách. Polykat můžeme také jen určitý počet soust, nemaje vlastně na víc. Láska je zdaněna komercí. Soukromí se odplavilo proudem nesnesitelného špiclování státu.

Ale bylo by to příliš jednoduché.

Vložit vyznění knihy do vlastní hlavy. Mít své číslo. Vyznět dutě při vyznání lásky. Psát milostné dopisy plné hrubek. Oddávat se smilstvu při dojídání obědů.

Svoboda v člověku je a bude. Smutné snahy diktátorů to vždy a perfektně dokazují. Zlomit to nejde, tak co s tím začít spolupracovat?