Antikvariát

Bratři Lví srdce – Astrid Lindgrenová

Tahle doba je charakteristická tím, jak účinně se snaží zapomenout na smrt. Schovat lebku, ten úkaz usvědčující každého člověka ze smrtelnosti, pod make up. Schovat ji za vrstvu již po sté prodaného úsměvu. Matku ke stáru odevzdat profesionálním pečovatelkám a sebe profesionálním kosmetičkám. Hlavně nevidět na konec. Vidět jen za příští nehtové studio. Za příští potlesk za povrchnost. Se smrtí hraje se pštrosí hra, kdy narve se vědění do písku a nechá se na něj vylučovat domácí zvířátko. Jen ať už smrt v téhle blikající společnosti není. Nezbývá čas na umírání, když je ho tolik potřeba na zábavu.

Astrid Lindgrenová napsala příběh o smrti. A to takovým způsobem, že už při první kapitole se čtenář musí nutně dvakrát rozbrečet. A to zatím nikdo neumřel. Jen k tomu získal náběh. Druhou kapitolou už se čtenářovi rozdírá duše smutkem.

Kniha je svým zaměřením dětskou literaturou. Vždyť je to příběh pohádek a ohníčků. Příběh naplněný meči, udatností a přátelstvím. Ale ta neustálá příchuť smrti proplouvá celým příběhem. Ten rušivý element neslibující žádnou úlevu, gumující už svou existencí z povrchu stránek jakoukoliv naději na happy end. Právě tento rušivý prvek dělá z příběhu, příběh nedětský, skličující, zádumčivý. Ale tak krásně, tak neuchopitelně.

Být dítětem a pochopit smrt. Být dítětem a smířit se se smrtí. Snad není na světě většího odporu. Radost propojit s definitivním koncem. Lov na draka spojit s uhořením v dračích plamenech. Není většího protistoje. Při pohledu na dítě projede člověkem vzpomínka na život, ne myšlenka, ne uchvácení životem, jen vzpomínka.

Jen kdyby to dětství nebylo tak ignorantské. Tak slepě žádostivé stále nových dimenzí. Řekne se smrt a dítěti se odplaví tento pojem do pozadí spatřením třebas ještěrky. Nelze ho nakazit depresivním pesimismem. Rozzářeně zírá na rozkládající se krysu v kanále a s očima jásajícíma praví – fůůůj, chudák. Pro dítě není smrt koncem, ale jen dalším dobrodružstvím, které je potřeba prošetřit, zaobalit do her a zapomenout.

Astrid Lindgrenová se v Bratrech Lví srdce pokusila předhodit před děti téma smrti bez kouzelných serepetiček. Prosté plácnutí sebou při seskoku z masívu. Ale dětskými pokoji se stále rozeznívá už ohrané – fůůůj, chudáci.

Potkat dítě nihilistu, to aby si člověk šetřil hodně dlouho, takový zázrak se snad ještě nestal. Děti jsou svým určením spíš solipsisti. Nevidím – neslyším, jsi – nejsi. Okolní svět je tu jen proto, aby pobavil, aby se dalo o co otloukat meč či hlavička panenky Barbie – fůůůj, chudinka.

Bratři Lví srdce jsou příběhem o hrdinství z nutnosti, o hrdinství, které se musí odestát, i když o něj nikdo nestojí. Všichni si chtějí sednout k rybníku, nahodit udici a čekat, který umanutý okoun se chce nechat opéct. Ale objeví se Katla, objeví se bezpráví, objeví se masív z kterého se musí skočit.

Na všechny čeká skok.

I na to rozjařené dítě, které si hraje vedle rodičovských nohou s parníčkem. Je na tom něco smutného, porodit dítě, aby zemřelo. Aby muselo skočit. Aby nemělo na výběr.