Antikvariát

Den cvoka

Literární dílo, které předstírá, že je filmem. To je Den cvoka. Film, který by neměl dostat Oscara, ale Nobelovu cenu za literaturu.

Věty, které by se daly tesat, prolínají celým filmem.

„I v okamžiku smrti doufám, že potkám ženu svého života.“

Hrdinou je intelektuál, kterému už necitlivě táhne na padesátý rok. Jeho naprosté rozčarování celým životem se provléká celým dějem. Odpor ke všemu obyčejnému, kompenzuje vlastní obyčejností. Znechucení ze sebe samého kompenzuje vztekem.

„Promarnil jsem celý svůj život. Utekl jsem od jediné lásky, a pak se oženil bez lásky.
Jediná věc kterou miluji, můj syn, byl vychován v pekle mého manželství, jako jsem byl já vychován v pekle manželství mých rodičů. A pomyšlení, že bude stejně nešťastný jako já, mi láme srdce.
Osudová práce je jen mizerně placená robota.
Zabíjí mě samota, kterou jsem si způsobil sám.
Nikdo a nic už na mě nečeká.
Nevidím žádnou budoucnost.
Jsem na prášky, úplně rozmontovaný.
Smrtelně unavený, i když jsem v životě nic nedokončil.
Musím se zastavit, ačkoliv jsem nikam nedošel. A odpočinout, za jakoukoliv cenu.“

Frustrace z promarněného života, odcizenost vlastní osobnosti, hrůza z nastávajícího dne, onanie nahrazující lásku, proklínání osudu. Tisíce krizí středního věku chodí po všech chodnících všech měst světa. Tu se na člověka zamračí v tramvaji, tamhle předběhne ve frontě na banány. Krize středního věku, která chce milovat, chce být milována, ale už neví proč. Nenávistné pohledy na své mládí, kde bylo ještě tolik radosti, naděje, budoucnosti. Ale teď? Hrob se blíží a zaplňuje veškerou perspektivu. Co bude? Je jedno co bude, když není na čem stavět. Minulost? Jen prázdnota vyplněná frázemi.

K čemu vzhlížet? Na co se těšit? Není proč. Člověk nahrazující život stereotypem a rituály. Sedmkrát zamíchat. Třináctkrát odkapat po močení. Práci započínat jen v celou, přinejhorším v půl.

Možná je to i kritika západní společnosti, kde člověk starší patnácti let začíná být přestárlý, překážející. Kult mladosti dopadá se vší tvrdostí na člověka, kterému mladost vyklouzla zpod prstů. Povislá břicha, šediny, strach z hrobu, pocit, že se člověk zalkne, pokud neomládne. Žít tak život na zkoušku, možná by se příště tak nehýřilo, ale začalo se žít.

Možná jen stačí se pomodlit.

„Bohu, Otci i Synovi to nejhorší sousedovi!

Pro sebe nic si nepřeji, peklo jen snad sousedovi.

Kdo jsem? Polák malý, zlý a závistivý.

Co mým znakem? Oči krvavé.

Prosím Boha, Ježíše, Marii a Syna..

zničte toho zkurvysyna, toho hada souseda, rodáka a vraha.

Aby mu vykradli garáž, aby mu zahýbala žena.

Aby mu vypálili obchod. Aby dostal cihlou do ksichtu.

Aby si jeho dcera vzala Cikána.

Aby měl AIDS a rakovinu. Toť modlitba Poláka.“

Ukázka z filmu s titulky a celý film v polštině bez titulků.