Antikvariát

Ai no mukidashi

Láska z nás dělá lidi. Samozřejmě, může se říct, že vdolky z nás dělají to samé. Ale je to ten samý problém? Je to to samé nazírání na problém? Zesměšňovat myšlenku hned v zárodku, proč ne.

Láska z nás dělá lidi a i Shakespeare to pochopil, tak proč ne ostatek lidstva. Ai no mukidashi je film o lásce, jediný film o lásce. Zapomeňte na Prázdniny v Římě, zapomeňte na Titanic, to jsou v porovnání s Ai no mukidashi jen hloupé zakázky výrobců papírových kapesníčků. Ai no mukidashi není filmem o lásce, láska je o filmu Ai no mukidashi. Ke shlédnutí je lepší se zásobit prostěradly namísto kapesníků. Slzy vychlístávají z očních kanálků po litrech a nosní kal vytéká rychleji než by hloupý kapesník stihnul zachytit.

Film Ai no mukidashi je dlouhý čtyři hodiny. Výkřik typu – taková ztráta života! – se po zhlédnutí změní na žadonění o dalších šest, osm, patnáct hodin. O napojení se na film virtuální realitou. Jistě už to existuje. Musí. Proč bychom si jinak platili vědce i s jejich laboratořemi? K sakru. Vložit se do lásky Yoko a Yu. Nasadit si nějaké elektronické brýle, navléknout diodami potlučené rukavice a stát se láskou. Být konečně součástí něčeho tak nepolapitelně krásného.

Jemný kontakt s láskou, který se delším užíváním změní v lhostejnost někdy snad až v nenávist je problémem zbytku populace. Ve filmu Ai no mukidashi zazáří láska nesmrtelná, pohlcující, přesně taková, po které každý touží. Na co jiného bychom také měli filmový průmysl. Veškeré emoce se musí vycvičit k jedinečným výkonům. U filmu se člověk nemá nudit jako ve vlastní domácnosti, nemá koukat na lásku typu – koupila jsem…tak uvař…máš mě rád?...no jo furt…miluju tě…hm. Film má člověkem otřást. Zmonstroznět city, jinak tak obyčejné, a udělat z nich něco výstavního, něco nádherného. Prosté – kolik už jsme spolu let – se ve filmu změní ve flám století. Protože prázdnota, která v člověku po dotyku lásky zůstane, je nezměrná a musí se vyplňovat alespoň láskou předehranou.

Obalovanou brokolici už si také kupujeme předsmaženou, tak proč ne lásku předehranou. Předprožitou, nebo nostalgicky přežitou.

Je smutné, že láska se časem nemění v porozumění, ale ve zvyk být spolu. V ignorantství. Říkám miluji tě a přitom myslím na budoucí nenávidím tě. Říkám nenávidím tě a minulé miluji tě mi podlamuje nohy. Co mám? Jen tebe. Uchvácení se vytratilo. Chuť třešní se změnila na chuť zemřít. Srdce rozpukalo touhou nezaplatit nájem a jeho neschopnost ho zaplatit, už ne láskou, už jen povinností, musem, trapnou nutností. Ponořit se na čtyři hodiny do vln lásky. Té opravdové.

Sion Sono si filmem nevyřizuje účty jen s láskou. Vrhá se, a prostoru na to má věru přemíru, i na otázku křesťanství, perverzity, sekt a voyaerství. A to všechno za asistence roztomilého humoru a trošky krve.

Filmem se rozlézá Ravelovo Bolero. Kdykoliv zazní v radiu, z člověka se vyšinou vzpomínky, touhy, chutě. Je to natolik silný film, že ho člověk považuje víc za svůj život, než ten vlastní, mrzutě bez lásky řešený.