Antikvariát

Putování duše – Peter Richelieu

Svět je momentálně uspořádán výhradně k užití lidem postiženým praktickým konzumem. Člověk toužící po souladu, snad s čímkoliv, je odsouzen k nejistému přešlapování nad smyslem toho proč. Nebo snad zač?

Nákupem šestého mobilního telefonu se na nic neodpoví, na nic se ani neptá, jen se otvírá lačná náruč nevědomí bez nevědomí. Zaplacení převodem za virtuální prostitutku člověka také zrovna kupředu neposune. Jen zarazí možnost něčeho jiného než-li ničeho.

Duše. Ta podstata osobnosti, celé bytosti, pro někoho jen termín z cyklistických stezek, pro jiného termín životní, nejdůležitější. Jak je krásná ta odlišnost mezi lidmi, jednomu chutnají švestky, jiný rád stírá prach. Jen kdyby těch blbců nebyla většina.

V knize Putování duše se před čtenářem vynoří další z mnoha možností jak si to užít, když už se trouchniví v rakvi. Na jednu stranu by se mohlo poukázat na fakt, že použitím jednoduché logiky se musí nutně dojít k závěru, že kdo věří na posmrtný život, tone v tomto hrůzou z blížící se smrti. Logika je věda prazvláštní, jednoduchou machinací lze jejími zákony vyvrátit ji samu.

Co bude až člověk umře (nejde mu vtlačit do mozku že prd, asi si připadá až moc jako já a já se přeci nekompostuje jen tak, zbůhdarma)?

Z lidstva se pomalu, ale velmi sebejistě vytrácí schopnost věřit. Obklopeni betonem, výrobními pásy, nákupními středisky a premenstruačními syndromy změnilo se věřit na bezduché být. Jistý důvod by tu byl, a logice se omlouvám za opětné zneužití. Čím méně krásného člověk vidí, tím méně je schopen vnímat a vciťovat se. Nebo, upgrade již vysloveného. Čím více dostává, tím méně má.

Sednout si na útes, pod sebou řeku, les, obzor nezatížen kondenzačními čárami, vytane člověku na mysli chuť uvěřit. Tohle má smysl, to dokazuje krásu, krásu jako živou, dokonalou bytost. Život není jen náhodnou srážkou dvou reprodukčních buněk, ale jemným pohlazením anděla.

Procházet sídlištěm, před očima dětské prolézačky, tisíce oken, za nimi tisíce identických osudů, vedle odpadkového koše odpadky, v odpadkovém koši bezdomovec, vytane člověku na mysli zmar. Přeplněnost. Nestoudné pohrdání lidskou jedinečností. A šeď. Masa. Zápřah do výrobního procesu bez procesu výroby, ale poroby. Zaleskne se v člověku skeptický pohled na poblouzněné bači, Bůh že by byl a tohle dopouštěl? Hrubý omyl, nic jiného ten život není. Návrat k přírodě ve formě pohřbu, nic jiného a optimističtějšího člověka nečeká.

Jak se může člověk oddat kráse obklopen jen hnusem? Nemožné. Hnus se lepí na myšlenky, na celý život, prostupuje celou osobnost. Ničí duši.

Putování duše je o posmrtném životě. O životě, který některým připadá opravdovější, než ten současný. Kniha je to nesmírně povzbudivá. Věta – už abych byl tuhý, vytanula mi na mysli při čtení nesčetněkrát.

Smutným faktem je, že kniha byla mistrem Richelieu sepsána, ne prožita.

Ale kosmír je plný myšlenek, které se cpou, nezvány, do hlav lidí. Není náhodou, že Richelieu sepsal něco, co naplní člověka náznakem pochopení. Krása, ta se smyslu života minimálně dotýká. Vyhledávat krásu, tedy žít. V kráse žít a v ní i zemřít.

Na krchov se těšit. Přestat mít hlad, přestat myslet jen na to jedno a začít konečně žít. Jo takhle je to! Teď bychom měli začít žít, ale když ono...