Antikvariát

Až delfín promluví – Robert Merle

Jak je na tom světě člověku smutno. Ostatní lidé chovají se jako šelmy. Přátelsky se kolébají kolem a jen čekají na to, až pro vlastní prospěch prokousnou někomu v okolí hrdlo. Brrr. Otřepat se alespoň tím předstíraným odporem.

A kolem letí muška, ta hříšnice čistých okenic, ale kloudného slova z ní člověk nevydáví. Pes se přitulí k noze a tupě oddaně sleduje papuč pohupující se na noze páníčka. Pohladit, dát nažrat, nechat si oslintat koleno. Ale kloudné slovo aby se kroutilo jen v té lidské hlavě. Smutné.

Kočičí hrdost se dá krájet i skalním masivem, ale pohovořit se s ní o tom nedá. Pohladit, nakrmit a nechat si rozškrábat koleno. Jak smutné. Člověk si s tou němou tváří nepoplká ani o světové ekonomice, ani o vlastním traumatu. Nic. Němá tvář jako na truc věčně mlčí a dožaduje se žrádla.

Smutno je člověku, jakožto živočišnému druhu, na světě. Jen sám se sebou může doufat v jakousi interakci. Ale ta se týká většinou jen chuti souložit, či někoho převyšovat.

Smutno je tomu člověku, po celou existenci vězí jen v sobě.

Mít tak kamaráda. Němou tvář, se kterou by se dalo zapříst hovor. Vynést kočičí záchod a u toho si s uživatelem toalety pohovořit o Schopenhauerovi, o plzeňském pivu, o pitomém počasí, které tak neuchopitelně ječí za plotem.

Není možná, ne nadarmo se němé tváří říká němá.

Ani mluvit se to nenaučí, zběř jedna neochotná. Vyměnit takový materiál. Ale za co?

Merle se rozhodl, že svou druhovou opuštěnost vyřeší delfíny. Nu, proč ne. Je to zvířena na omak příjemně kluzká, hladká, s tou by se dalo probrat i nedělní žehlení u pitomé telenovely.

Merle a jeho Až delfín promluví je nadějí pro opuštěné duše naší civilizace, kde čím víc lidí na světě , tím větší množství je jich opuštěných. Stačí jediné, pořídit si do bytu akvárko velikosti celého bytu. Pravda, kafe si k hovoru člověk neuvaří, ale zato si ozdravně zaplave.

Dle Merleho je delfín tvor, který nejen že promluvit může, ale i mluví. Jistě, pouze mezi sebou, s námi zatím ani ránu, ale přesto…naděje tu je.

Merle ale čtenáře nenechá v klidu se zasnít nad možnostmi mezidruhové komunikace, ale vhrne ho buldozerem vlastní argumentace do armádního programu. Vojenské využití delfínů? Ale huš, žádný problém, ublížit si lidstvo dokáže všemi možnými způsoby. Nebylo by překvapením, kdyby v Pentagonu byla kancelář určená pro výzkum válečného zneužití nedopraných bryndáků. Delfín je tvor nadmíru inteligentní, což je všeobecné uznávaný a snad i známý fakt, a jeho zneužití pro válečné účely se nabízí zcela samozřejmě.

Přidělat inteligentnímu tvoru na hřbet výbušninu a žeň ho, čerta! Výbuchy se nepříteli musí zatopit pod jeho ropným nadšením, které by mělo být radši naše.

Neučí se delfíni hovořit o perfektně uvázané kravatě, ani o sloních nožičkách, učí se poslouchat rozkazy.

My už to umíme, teď jen zkazit někoho dalšího.

Dopiš. Rozkaz pane.

Dočti.

Tak bude to!?!