Antikvariát

Vyhoďme ho z kola ven - Ken Kesey

Jak až moc bolí být normálním? Jedince samotného asi ne příliš. To společnost má s normalitou jedince značné problémy. Každý je normální a pro ostatní proto z normálu vybočující. Jak úsměvná skutečnost, když v tom člověk musí žít.

Billboardové výkřiky perspektivního žití zahlceného splátkami, zdravím kypícími jogurty, tak blahodárně působícími na rakovinné buňky, pomalé plížení za módním časopisem, kde vše je tak krásné, zářivé, opravdově jsoucí a trnožně zhoubné. To je normální. Nalíčit, odplivnout a i muži mají své dny. I Ken Kesey je měl.

Vidět své opravdové já, svou osobu bez převleků, bez bezzubého uculování. Není děsivější představy. Lepší lehnout si do proudu lidského spěchu a nechat si tělo valchovat projíždějící touhou po menších úrocích, po bezbolestné liposukci, po pitomém srovnání cen s konkurencí. Neřvat do ovzduší Já, ale My. Radši tiše polehávat. Radši nebýt, jen bytí předstírat. Je to levnější, je to snadnější, je to bezkonkurenčně nejlepší řešení.

Akce na srovnání cen s konkurencí. Na billboardu se skví prázdná idea prázdných frází a v projíždějícím autě se rozmáchlými gesty snaží malé já vyjádřit ke světovému dění, k sousedčině peristaltickému stahu při polykání fazolí z konzervy a mlocích. Za zavřenými víčky věčného spánku se projeví pravé Já, uzamčené nánosem bezvýznamností, oproštěné od jakéhokoliv duchovna, od jakékoliv vyššího citu. Skutečnost víc než obvyklá. Akce na slevu úsměvu. Ukázat jen jeden zub, nečištěný, zažloutlý nikotinovým infernem vnitřního zoufalství, které není, a proto je tak nesnesitelné.

Ken Kesey napsal knihu. O oplzlé osobě. O svobodě v hlavě. O Já. O My. O autoritativním prznění. O skutečném pojetí společenské zhůvěřilosti.

Chtělo by se napsat, že Ken Kesey předběhl knihou dobu. Ale tu je tak jednoduché předbíhat, když mrzácky pokulhává, byv stižena křivicí. Ken Kesey předběhl knihou sám sebe a se sebou i celou společnost.

Elektrický šok do hlavy – s vložkami allways budeš free, budeš létat společností jako kuřecí stehno po talíři – šťastný úsměv, a zítřejší běh do krámu má svůj cíl. Ano, i tohle je Já. Nadiktované společností. Ale Já anulované do podoby chtíče.

Elektrický šok do hlavy – vymyj si hlavu seřezáváním vousů žiletkou firmy gillette – a zítřejší běh do krámu má svůj cíl. I tohle je Já. Nadiktované, předpokládatelné, opravdové.

Ken Kesey si potlačeným Já vytřel konečník a výsledek předložil čtenářstvu jako vrcholnou literaturu. Pámbu mu za takovýto počin poděkuj.

Doporučovat Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem je asi jako mlátit prázdnou slámu prázdnými slovy, ale přesto doporučuju. Skvostná kniha následovaná skvostným filmem.