Úvodní strana / Další nabídka / Představení knížek / Stepfordské paničky – Ira Levin

Dobrý den, každý týden u nás najdete v sekci Nově zadané knihy nově zadané tituly


  http://www.kacur.cz/index.asp?menu=1163

 

 

 

Stepfordské paničky – Ira Levin

stepfordské paničkyKonspirační teorie na téma muž a jeho nadvláda nad ženou. Ve Stepfordu žijí všichni normálně. A Levin tvrdí, že je to chyba. Ve Stepfordu žijí všichni tak, jak se od nich očekává. A Levin stále zatvrzele tvrdí, že je to špatně. Tak kde je chyba? V naleštěné lince? Ve vycíděné podlaze? Nebo snad ve skvěle setřených dětech?

Žena je zvíře. Zvíře nezkrotné a tak hloupě svéhlavé. Je až bolestné, že když jí člověk řekne lehni, povstane a prohněte člověku za tu drzost tvář fackou. Neřád nezařaditelný.

To muž, ta sloučenina potřeb poslouchat, bít se, vraždit a „chránit domov“ vrozeným humanismem, to je prvočinitel, to je ta záležitost, ke které evoluce celou svou existencí mířila. S nadšením se popasovat s křečí válkychtivého entuziasmu a pravit do nastalého ticha – ano, já, to já jsem vše, na co se příroda zmohla.

Stepfordské paničky. Další z řady bezchlebného strachu z feminismu. Sepsaná, jak jinak, mužem. A přitom by se feminismu měly daleko víc obávat ženy. Někdy se člověk těší i na zlo, které ho prostě nemine. Hlavně by to chtělo nějaké to vytržení ze stereotypu, kdy praštit do futer je to samé jako sepsat nesmrtelnou poému.

ira levinDěkuju feminismu za PJ Harvey, díky mu i za Janis Joplin, díky mu i za všechny muže, kteří se nemusí bát už jen sami sebe, ale i svých ženských protějšků.

Když se mění pořádky, je třeba se bránit. Vyplývá to z lidské přirozenosti. Bránit se. Mlátit kolem sebe rukama. Řvát na poplach. A to vlastně jen vychází slunce. Mění se běh světa. Probouzí se do nového, neprobádaného, netušeného. Je až s podivem, že veškeré lidstvo nevstává ráno z postelí s hrůzným jekotem, ale úsměvným dobré ráno miláčku. Ta hrůza změn, možností, alternativ, ta dokáže jednoho dokonale vykolejit. Lepší zavřít oči, uměle si noc prodloužit, hrůzu budoucnosti odehnat předstíráním setrvalého stavu.

A co teprve, když se začínají měnit celospolečenské pořádky. Na ulicích potkávat občany s vyvalenýma očima nacpané antidepresivy, řev děsu zahryznut na špičce jazyka. Jen mě nechte být v tom, v čem jsem, nechci změnu, bolí, vraždí, můj hraný optimismus dohání k sebevražedným pokusům. Nechte mou malost, neválcujte ji velikostí.

Ve Stepfordu zavřeli oči. Všichni. Odehnali od sebe hrozbu budoucnosti, kde bavit se o menstruaci je stejné, jako se bavit o počasí. Stvořili sobě ku potěše skanzen historie, kde muž byl stále výsledkem a žena jen doplňkem. Doplňkem zcela praktickým.

Proč nezavírat oči, však proto máme víčka. Jen přikrýt oči a oddat se myšlenkám na odpolední čaj za asistence ocukrované bábovky při dojemném jekotu ptáků.

Jsou chvíle, kdy se muž nadvlády vzdát nechce. Připadl by si, při pohledu do zrcadla, jako dobyvatel, který nedobývá, ale vytírá předsíně, jako válečník, který nejen že neválčí, ale ani si nestěžuje.

Z knihy zaznívá tenká linka, z které lze vytušit smýšlení Levinovo. Feminismus je báječná věc, táhlo pravděpodobně Levinovi hlavou, ale bylo by hezké o něm jen číst v nějakých vtipných sci-fi knihách, ne ho prožívat. Feminismem se ženy jen ukracují o práva na to ,ženami vůbec být. Hloupě se ho vzdávají. Ale pro co? Pro povinnost jít do práce? Platit daně? Být poplatná společnosti? Feminismem jsme se dostali k houfu zoufalých samoživitelek a potratili spoustu galantní dvornosti. Důstojnost vyčichla. Obyčejná zdvořilost se dostala na program soudních přelíčení. Jen ta agresivní práva ženám přibyla. Nevím, jestli právě tohle je výhra.

Právě v prodeji Urlich a Duševní porno
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu souhlasíte s podmínkami používání souborů cookie. Zobrazit více informací.
Rozumím