Antikvariát

Proměny - Liv Ullmannová 

Autobiografie geniální herečky, která své role nehrála, ale žila.

Herečka to byla věru dokonalá, což se nutně se spisovatelstvím nevylučuje, ale v tomto případě tomu tak je.

Liv Ullmannová se vrhla do statického popisu svého žití. Proč ne, někdo svůj život vpisuje do nákupních lístků, každý má nějakou potřebu se zvěčnit.

Liv Ullmannová se zvěčnila filmem, ale očividně jí to nestačilo, chtěla dál, výš. Její výmluva, že knihu sepsala jen kvůli hloupé poznámce pronesené do médií, je sice líbivá, ale nevysledoval jsem na ní ani zbla pravdy. Liv Ullmannová si sepisování svých předčasných pamětí víc než užila. Už dost na tom, že po prvních následovaly hned druhé.

Voyerství každé doby jí k tomu jen nahrává. Všichni jsou lační postelových scén. Hlavně těch, kdy se v nich spí společně jen ze zvyku, obráceni k sobě zády. Něžnými slůvky zahrnout polštář a na partnera obrátit jen svou temnou tvář hýždí.

Tomu se, zaplať pambu, Liv Ullmannová vyhnula. Její život s Ingmarem Bergmanem byl jistě složitě vyjukaný. Shodli se ve společném žití jen v gramatice, ale už ne v obsahu. Ten tam, ta zase tam. Jeden s tváří rozjuchanou, druhý s tváří ponořenou v neřešitelnou depresi. Ale Liv Ullmannová se problému soužití s Bergmanem dotýká jen velmi jemně a snad až povrchně. Ve většině textu knihy se věnuje svým obavám o dceru. Zda se její vývoj nepokřiví, když ona neplní stoprocentně své rodičovské povinnosti, byv neustále na natáčení, večírcích a jiných oplzlostech.

Své starosti o potomka řeší nakupováním honosných darů.

Své starosti o potomka řeší láskou dávanou až přehnaně najevo.

Své starosti o potomka řeší tímto deníkem hrajícím si úspěšně na autobiografii.

Je hezké, že si je těchto nešvárů sama vědoma.

Píše i o vlastním výpadu na Hollywoodský trh, o udílení Oscarů, kdy sama obdržela jen propocený večer beze vší slávy.

Číst autobiografie je jako sedět lidem v ložnicích a pozorovat jejich návyky, jejich škobrtnutí o koberec, který by potřeboval nenásilně zatlouct, aby nepřečuhovaly konce. Je to zdvořilá forma nezdvořáctví. Sepisování autobiografií je svého druhu neléčená forma duševní křivice. Ale ano, chápu, je třeba získávat inspiraci. Je třeba někde zvědět k čemu cpát vlastního potomka, aby z něho bylo něco zajímavějšího než námezdní dělník.

Slavní upsali svou duši ďáblu pro slávu, někteří v sobě měli i tolik netaktnosti, že porodní bolesti vlastního slávobraní vepsali do objemných svazků.

Je hezké se dozvědět, že Liv Ullmannová byla normální žena jen s trochu víc nabytým programem.

Proměny k lepšímu i k horšímu, ale hezky obnaženě na veřejnosti.