Antikvariát

Atlas minerálů České a Slovenské republiky - Jiří Sejkora, Jiří Kouřimsk

Před 14 miliardami let,  to snad nepamatuje ničí prababička, bylo nic. Bylo nikde, jak jinak. Nebo spíš nebylo nikde. Nic nemůže mít určení času či prostoru. Je to jen slovo nazývající naši bezradnost. A pak, z čista jasna, nebo spíš z ničeho nic, to udělalo hromské plopt a všeho bylo okolo přehršel. Tuhle se proháněl rozžhavený proton, támhle neutron, lepton šlapal na paty elektronu a mamuton se zle šklebil na kaktuson. Všechno v tu chvíli dostalo do vínku budoucnost. Plnou nesmlouvavých pravidel, která se dají jen těžko obcházet.

Možná, že plopt zařídil Bůh, v ničem se už nudící, možná, že ploptem zahubil sám sebe ,byv vlastně ničím, možná, že zapůsobilo nejzákladnější pravidlo ze všech - pokud se něco pokazit může, pokazí se to. Asi by to chtělo přeformulovat na - pokud se nic pokazit může, rozhodně to udělá. Jak si představit nic, když všude je něco. Nedokazuje předchozí věta existenci Boha? Jsou věty tázací, oznamovací, rozkazovací a snad i podmiňovací, ale ty důležité jsou věty dokazovací.

Šutr. Hornina. Minerál. Je jedno, jak  velký guláš z oněch pojmů nadělám. Jde o princip, o ten jde především.

Dokažme si větami dokazovacími, že Bůh existuje.

První bylo slovo, a to slovo bylo souvětím a to souvětí zove se rozvité. A znělo nějak takhle : pokud spojím toto nic s tímto ničím, naroubuju k tomu tamto narůžovělé nic s popelavým ničím a...Sakra, zase nic, dobře, jinak, toto nic...

Kombinací jsou miliardy a jen něco v ničem ,dokonale trpělivé, dokázalo přijít na kombinaci ničeho s ničím natolik výbušně geniální, že to bouchlo. Může se zdát, že ono něco, a říkejme tomu třeba Bůh, přišlo při výbuchu o prsty, protože od té doby se pravidla nudně nemění.

Možná, že Bůh je jen bezprsťák, proto to těžké dokazování jeho existence.

Možná, že Bůh není, a to je nejvyšší důkaz jeho existence. Stejně jako nic nebylo ( !? )

Je i Bůh. Věta, která dokazuje nejen Boha, ale i smysluplnost tohoto atlasu hornin. Vždyť pokud se někomu rozklepe brada vzrušením při pohledu na sopečnou vyvřelinu, musí Bůh být.

Jak ospravedlnit existenci tohoto atlasu. Jde o tu zhovadilou touhu člověka nazvat i to, co není. Běhat po světě, okopávat skalní masivy a s hubou snad až nepřirozeně trčivou všemocí zvolat : říkejme tomu...třeba žula.

Lidé jsou různí. A je tomu tak dobře, vždyť jak blbec, tak intelektuál musí uhnout, když naň z hůry padá hornina, ale každý uhne po svém. Jeden s decentním ehm, druhý za jekotu sanitek.

Je potřeba si vše nazývat, vždyť jsme se vlastním vývojem zbavili čichového aparátu a zbyl nám bezcitný nos. Jak poznat, že žula je žulou, když nos nás neinformuje o molekulárním složení žulového pachu. A co s nosem, co s dokonalým čichovým aparátem, když se snažíme nazvat i Boha. Byla potřeba potratit evolucí některé smysly. S nimi bychom se neptali proč, jak, ani zač, s nimi bychom prostě jen byli.

Je dobře, že lidé jsou lidé, kdyby byli ovcemi, nebyli by lidmi. Další věta ,co dokáže s Bohem i z mrtvého vyloudit podpis pod hypotéku.

Sláva kamenům, čest horninám.

A kdo neslyšel Cimrmanovu hru Švestka, neví o co šlo.