Antikvariát

Kupředu, zpátky ni krok - Klement Gottwald

Jak se vyjádřit ke knize, která knihou není, jen napodobuje její tvar a zneužívá ,stejně jako ostatní, abecedního systému.

Možná historické hledisko. Možná jen to rudé vzteky. Pěkně se čte o dějinách tři sta let starých. Člověka tolik nebolí, i když se u ní prolévalo o něco víc žilních splašků než je obvyklé. Historie bolševická se ale stále dotýká každého. Už jen tou trnovou korunou rozcupovanou o čelo českého národa.

Kniha Kupředu, zpátky ni krok je souborem projevů Klementa Gottwalda z období těsně před únorovým pučem a těsně po něm. Proslovů plných nenávistných podvodů, kde pro demokratické – ty hajzle – nešlo se daleko, ale pokud zaznívalo z druhé strany, vzpřimoval se výhružný ukazovák a nepokrytě ukázal. Tam, tam je ta chyba, soudruzi drazí a rozmilí, tam hledejte tu prohnilou duchnu, pod kterou vás chtěli jen pro vlastní zisk nastrkat. Proslovů, kde pro zářnou budoucnost přestala být vidět přítomnost, kde i výkal začal se obyvatelstvu, budoucím soudruhům, jevit jako idea hodná  potlesku.

Jak nostalgické a mládím páchnoucí věty se ve spisku objevují! Rolník za dělníka a dělník za rolníka? Slabý odvar již navařeného a pro celkovou únavu organismu zapomenutého, připáleného a pro jistotu zastrčeného kamsi za hromadu pošpiněných českých vlajek, které už bouřily pro tolik velkých slov. Za dělníka a mávnutí vlajky, za pravdu a vykoupání vlajky ve zduřelém veselí, za vítězství našich zlatých hochů v Naganu a už to nadšení nesnesitelně odkapává, za kdož sú boží bojovníci a nenechavé ruce žen dělnic se snaží vyždímat tu přemíru odporů do připraveného kýble dějin. Tam se to může zamést, tam se na to může s nadšením zapomenout.

Nechybí ani věta – Právě se vracím z Hradu. A pravděpodobný jásot za čestné účasti vlajek.

Ale o co šlo? Vždyť pouze jedna skupina lidí chtěla být šťastná. A tak slíbila zbývající skupině, že bude šťastná s nimi. A že to jaksi nevyšlo? O tom mohli všichni po úspěšném puči jen hlasitě mlčet. Nemlčels? Po hubě dostals. Po hubě dostals? Přestals být člověkem.

Diktát z Moskvy plný hrubek pro nepozornost zapříčiněnou přetékajícími masovými hroby se kodrcavým hlasem rozléhal národem. A jako v odpověď linulo se luhy - Я Чешской страны, так почему бы ее убить меня самые жалкие глупости? V azbuce proto, že už v tu chvíli národ tušil, jak moc je jeho budoucnost v háji.

Ne nadarmo si Čech v hymně stěžuje na své bezdomovectví. Tohle území je jen jakousi proláklinou mezi Я тебя, ты меня a Ich dir, du mir. Malé české - Já jsem tu také - nikdy nebylo bráno v potaz a nikdy nebude. Svéprávnosti už jsme byli zbaveni tolikrát, že by nám to mělo přestat vadit.

Z dělníka stala se vládnoucí skupina. Kdo nebyl dělníkem, rychle se jím stal, kdo jím byl, přestal jím být.

Vážení soudruzi a soudružky rozeznělo se zemí jako právě se probouzející jaro. Pětiletka zalepila činorodost. Statky se změnily na JZD. Lidé na koně. Koně na lidi. A odcizení se začalo tak hloupě rovnat lásce k bližnímu svému. A strůjcem bylo vlastně jen nadšení. Hloupé lidské nadšení. Nadšení by se mělo zákonem zakázat.