Antikvariát

Pianistka – Elfriede Jelineková

Hra na zrůdy. Hra na monstra. Hra na lidi. Elfriede Jelineková (a přechylujeme co můžeme, když už jsme Češi) se rozhodla zplundrovat všechny zavedené mustry v literatuře a svým fascinujícím stylem psaní naklást do lebky čtenáře pochybnosti. Je skutečnost, že jsme lidé, až tak obdivuhodná? Hra na zrůdy s hlubokým přesvědčením o vlastním božství. Je opravdu krásné být? Čímkoliv? Jelineková (a přechylujeme čím dál víc) je v tomto světě zrůd, zrůdou nejkrásnější, protože nejzrůdnější.

Je vrcholným pokrytectvím být člověkem a hrdě se hlásit k humanismu. Vždyť humanismus je forma té nehrubší síly vyvolávající u přecitlivělých jedinců pouze nutkání ku zvracení. Ve jménu humanismu vybombardovat město. Ve jménu humanismu postavit hypermarket. Ve jménu humanismu si jít uvolnit chámovody na zbídačené prostitutce. Na humanismus se dá svést cokoliv, i přetékající septik a sousedova bezvládná paže v něm. Jelineková (přechylujeme s gustem a bez rozpaků) trapný humanismus rozkopává každou knihou, která jí vypadne zpod rukou. Lidství, tu nádrž potlačených pudů a choutek, umně rozhání právě svým nepředstíraným lidstvím. Svým opravdovým a neskrývaným já.

Pianistka je kniha, která se zažere hluboko pod kůži. Prohryže se slezinou, vysměje se vašemu směšně kolísavému tepu a ukončí svou pouť ve vašich neurózách, jen proto, aby je prohloubila.

Ale jistě, i tohle jste vy. I tahle část lidství ve vás hnízdí a čeká na prvotní impulz. Jemné popostrčení a váš život odpadne jako nahoněná muskulatura při IQ testech. To co jste, nejste vy. Je to jen představa společnosti o vás.

I o tomhle je Pianistka.

Vlajeme na konci vodítek našich domácích mazlíčků jako draci v prackách dětí. Kam nás společenský vítr zavane, tam si bez protestu kecneme a čekáme na smrt. Cílem života je beze sporu smrt. Ne vybudovat prosperující firmu, ale nechat se prostě zakopat do země. Jelineková (přechylujeme) vám předkládá možný scénář vašeho, jejich, jejího života.

I o tomhle je Pianistka.