Borovice – Jan Vrba
Borovice (Pinus) je rod rostlin z čeledi borovicovité. Jeho zástupci jsou světlomilné vždyzelené stromy, ojediněle keře, nenáročné na půdu a na vláhu. Některé dorůstají až do výšky 100 m (borovice Lambertova - Pinus lambertiana), jiné mají habitus vysloveně keřovitý (klečovitý), např. borovice kleč – Pinus mugo nebo borovice (limba) zakrslá – Pinus pumila. Borovice je obecně považována za strom s tvrdým dřevem.
Toliko Wikipedie.
Ovšem Jan Vrba na to šel z trochu jiného úhlu. Tak předně z toho trochu poetičtějšího. Je fascinující, že se podobné informace v jeho knize dočtete a na tváři se vám bude zračit výraz napětí. Výraz touhy po dalších informacích.
Kniha Borovice by mohla být učebnicí pro učitelé škol. Nálož naprosto nezáživných informací podat jako napínavou historku z nedávné návštěvy vykřičeného domu. Atom vodíku se může snoubit s atomem kyslíku, románky z chemických tabulek znuděného žactva, ne jen prosté slučování. Slučování je tak neodkladné, tak hloupě povinné. Snoubit se, tolik možností, co tohle slovo nabízí.
Jan Vrba napsal Borovici tak, jako by jí sám byl. Jako by sám vzklíčil ze semene, jako by se sám rval se sněhovou bouří připoután k jedinému místu. Nemožnost pohybu, nemožnost vzdoru, neexistence svobodného rozhodnutí. Jen prostá, ale tak silná potřeba žít. Je jedno jak, hlavně žít.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu trnout strachy při představě sehnuté srnčí tlamy. Při srnčí nekritické touze žrát.
Kniha je napsána nádherným klidným stylem, kdy i ranní rozbřesk je schopen způsobit Vám trauma na několik let. Proto takový rozmach psychoanalytiků v minulém století, kteří s nástupem nové literatury ztratili valný význam. Zdánlivě neexistující děj vás provede neskutečnými zvraty takovým způsobem, že na ně nelze zapomenout. Jaká to protiváha vůči dnešní literatuře, kde když se na druhé stránce nelíbají, nevraždí či neznásilňují, je to nekomerční, tudíž nevydatelný brak.
Spěchem dostalo se lidstvo na cestu svérázného myšlení bez faktického myšlení, ale jen s prázdnou kalkulací. S kalkulací se lze také prožít až do hrobu, ale hodnota se vytrácí, jako optimismus při poslední cigaretě náruživého kuřáka.
Borovice napsal Vrbu, klenoucí se nad jarními potůčky, čekající na velikonoční tatínky a jejich nenechavé kudličky. Borovice napsal Vrbu a mělo by se mu za to zatleskat.
Podobná literatura
- Tasemnice – Jaroslav Roup
- Panel – Kateřina Cihla
- Stromořadí – Karel Drvoštěp
- Francouzské noci – Eduard Zikmund