Ploužíme se životem, vnitřek ječí hrůzou nad skutečností, že si nevíme rady a vnějšek se usmívá a debatuje o včerejší večeři a zítřejším počasí. Kam to kopnout, aby to začlo mluvit k věci? Kde tomu podříznout jistotu, aby znejistělé vyzvracelo na podlahu vlastní osobnost?
Jsou tu adaptace. Jsou tu ty napodobeniny, které jen na stěnu natírají líbivý nátěr, ale stěnu samotnou pro nátěr nevidí.
Ne. Ať se křičí jak chce, film knihu nikdy nedohoní. Kniha se totiž povaluje pohodlně v pelechu a vůbec neuvažuje o tom, že by vůbec běžela. Což uhoněný film, který již posté protnul cílovou pásku, nikdy nespatří. Proč by uragán měl soupeřit se slepicí? Nemá to zapotřebí. Slepice ovšem může a bude běhat seč jí síly budou stačit. Tolerujme jí to.
J.S.CH.