Antikvariát

Jedno je jisté. Až za padesát let bude nějaký historik studovat různé masové fenomény, které ovlivňovali tak či onak kolektivní i individuální vědomí lidí žijících v dnešní době, tak se možná ve své práci zmíní o Harry Potterovi, Al Kajdě a bůhví o čem ještě, ale většinu z nás bude vnímat jako kompars na jevišti světových dějin.

Při úvahách o Harry P. může se uvažující ocitnout v kouzelné situaci, která vypadá následovně.

Může si takový myslitel amatér říci s Descartem, že je bezpochyby reálným něčím. Potom dostane pošetilý nápad, že si udělá pěkné odpoledne a že si zajde do kina třeba právě na desátý díl Harryho, který se jmenuje Harryho pravnuci. Dnes už to ovšem v kinech nevypadá jako před lety, kdy byl člověk rád, že sehnal lístky na Vinetua a celý šťastny usedl na dřevěné vrzající sedadlo bez pop cornu a coca coly, aby ještě po létech vzpomínal na ten úžasný divácký zážitek. Dnes totiž ani nejde do kina nýbrž do multiplexu na tři dé, nasadí si kouzelné brýle, které mu zprostředkují poměrně plastický dojem ze zobrazovaného, takže když po takovém tyátru vyjde ven, aby si zapálil cigaretu, může si také říci, že to co viděl, bylo realističtější než samotná realita, že to bylo mnohem barevnější a výraznější a zajímavější, i když v podstatě stejně nenahmatatelné jako právě probíhající duševní pochod pochodující si tak trochu nezávisle na pochodovaném.

Pak se stane, že dotyčný shlédne v poměrně krátké době všech deset dílů kouzelnické série najednou a to se údajně chystá ještě nějaké pokračování a dá se říci, že je po takovém zážitku možná lépe obeznámen se životy a osudy nehmotných filmových přízraků než s tím co dělal předevčírem, o čemž by možná u stolku ve vinárně s přáteli neměl co podstatného říci, kdežto o topografii bradavic toho všichni okolo včetně něj ví více než průměrná žena o svých bradavkách.