Antikvariát

Literatura a Praha

Tak to je ta potíž teoretického člověka, že si něco přečte, a takový teoretický člověk má stálo co číst, a už mu to straší v hlavě a vytváří z toho různé konstrukce.

Uvedu vám příklad. V jisté literární studii a myslím si,že to byla práce J.Urzidila pojednávající o goethových pobytech v Čechách, se autor zmínil,že vlastně strašně málo čistokrevných povídek věnovaných přímo Praze napsaných českými literáty.Jako jedny z mála uvedl Malostranské povídky.Tak to mne zaujalo a rozhodl jsem se chybu napravit.Pak jsem si v jakési historii filosofie přečetl cosi o nesmiřitelném rozporu mezi duchem a hmotným světem,myslím si že to bylo v kapitole věnované Descartovi, a bylo to něco na způsob,že koneckonců veškerá naše zkušenost se světem prochází trávícím ústrojím naší mysli a že celý ten hmatatelný svět je chimérická stavba z našich nehmatatelných počitků a že jsme vlastně od světa principiálně odděleni skleněnou stěnou našeho ducha.Nu a jak už to tak bývá smíchalo se mi to všechno do takového maďarského guláše asociací a napadlo mne,že mi to vlastně trochu připomíná mé pražské pobývání a nejenom ono.

Ačkoli tady žiji už desítky let, mám poslední dobou pocit jakoby celá ta Praha i s těmi svými slavnými pamětihodnostmi ode mne byla nekonečně vzdálená. To už i ten měsíc mi někdy připadne bližší a to už se vůbec nezmiňuji a nějaké minulosti a lidech, kteří zde žili.

Nejde ani tak o to, že už jsem dva roky nebyl na Hradě a Karlovu mostu se už z principu kvůli turistické tlačenici vyhýbám. Tak třeba takhle navečer vystoupil jsem z tramvaje na náměstí republiky. Zapaluji si cigaretu, pozoruji lidi, chvíli se koukám na hotel Paříž a průhledem vidím osvětlené gotické věže týnského chrámu, potom pohlede sklouznu po secesních křivkách obecního domu, mám to všechno nějak v sobě jako nějakou slepenici z barevných skvrn, kdybych chtěl tak si na to můžu třeba šáhnout, koneckonců k obecnímu domu to mám jenom pár metrů, ale stejně mi to všechno připadá jakoby to vlastně ani neexistovalo, i když právě v tomto okamžiku to svoji formu existence bezpochyby má, každý z chodců a vůbec zde se vyskytujících lidi v sobě nějak tu Prahu má, ale jak vzdálená a cizí vlastně je a podobně si člověk připadá i sám se sebou, neboť jak se člověk má. Tak jak o tom píše Freud nebo Jung. Není divu,že při procházkách starým městem člověka napadají samé fantasmagorie,tady jsme si přece včera dával kafe a četl si noviny a připadal jsem si v té kavárně Louvre náramně skutečný,přičemž dnes ta včerejší skutečnost připadá jako nějaké obludné strašidlo.

Teď jsem si vzpoměl,že jsem u sebe v antikvariátu narazil na brožůrku s názvem. Co je to Praha? Věru zajímavá otázka a bylo by jistě poučné, kdyby se nějaká skupina ze statistického úřadu rozhodla uspořádat anketu a oslovila by touto otázkou třeba tisíc respondentů. To bychom asi koukali, co je to Praha. Hlavní město republiky, sídlo prezidenta, skvrna na mapě, řiť světa, přízrak, sen neprobudivší se Libuše……………

Pražský uličník, 30. 1. 2011 - Národní třída

Zkrátka jednoho den to přijde a člověk zjistí, že si opět musí pořídit nové boty, což znamená, že zkrátka musí vyrazit nakupovat. Já mám k této činnosti vyložený odpor, a pokud mohu, vyhýbám se nakupování jako čert kříži. Vyvinul jsem si metodu jak zkrátit tuto činnost na minimum, tj. chodím stále dokola do stejných obchodů, kde se snažím rychle koupit pokud možno stále stejný tip kalhot botu nebo čehokoli jiného co člověk potřebuje. Takže můj obvyklý nákup třeba bot většinou trvá pět minut a pokud se tato dobo z nějakého důvodu prodlouží, začínám z toho být silně nervózní, což bohužel neplatí pro ženy, které by většinou mohly nakupováním strávit klidně i celý den.

Boty si už delší dobu kupuji v jedné obuvi na Národní třídě poblíž obchodního domu Máj, který se už ovšem dnes nejmenuje Máj nýbrž my, protože to dávno patří nějakým angličanům, kteří vhodně přizpůsobili nový název starému. Byla neděle, venku bylo tak deset pod nulou. Navlékl jsem se do nátělníku,trička,roláku,svetru omotal se svoji oblíbenou šálou, kterou mi upletla přítelkyně a trvalo ji nejméně měsíc, protože ta šála měří nejméně dva metry a je opravdu pestrobarevná a musím říci, že sice nesnáším ženskou náklonnost k nakupováni, ale jejich trpělivost skutečně obdivuji, protože já bych u takového pletení vydržel pět minut, vypíchl bych si oko a celé by to rychle letělo do záchodu.

Autobusem 129 jsem za 15 minut dostal na Smíchovské nádraží, kde je přestup na metro B. Mít více času zastavil bych se u popisu tohoto nádraží a možná se k tomu ještě dostaneme, ale spěcháme si přeci koupit boty a chceme tu nepříjemnou záležitost mít co nejrychleji za sebou, takže necháme velkolepou mozaiku zdobící hlavní halu na jindy, i když se nemohu ubránit, abych se alespoň krátce nezmínil o nádražní restauraci oáza, nalézající se v prvním patře nad halou, do níž je z restaurace krásný výhled přes velikou skleněnou stěnu, takže vám pobíhající cestující připadají jako nějaké akvarijní příšerky.

Za deset minut jsem již vystupoval z metra národní a zkratkou přes Charvátovu ulici se vynořil na Národní třídě přímo vedle dotyčné prodejny. Čile jsem vstoupil dovnitř. V přízemí je prodávají obuv pro ženy, dole v suterénu obuv pro pány, kde jsem pochopitelně zjisti, že moje oblíbené polobotky nemají a že mne zkrátka čeká cesta do další prodejny v Celetné ulici. Vystoupal jsem celý zdrchaný do přízemí a ani nevím, co mne to popadlo, že jsem řekl, že bych se, když už jsem tady, mohl, porozhlédnou po nových trendech ženské mody. Pochopitelně tady nahoře bylo daleko živěji než v suterénu. V podejně se mezi regály motaly ženy různého stáří a různých kvalit, od starých ochechulí až po růžolíci se krasavice, ale jedno jim bylo přes různé stupně krásy, společné a to živý zájem o vystavené zboží, které mne také zaujalo. Pochopitelně mne nadchly různé ty vysoké kozačky na vysokých podpatcích, neboť jsem si okamžitě začal představovat různé nemravné situace, a tak jsem chodil také mezi těmi regály, pozoroval ženské, boty a botky a začal se podivovat různým těm doplňkům krášlícím ony boty, těm šňůrkám, třásním, řemínkům až se mi z toho začala pomalu motat hlava a já si začal připadat jako nějaký mimozemšťan. Vyšel jsem raději ven z prodejny, kde jsem si zapálil cigaretu. Napravo bylo Jungmanovo náměstí, naproti pasáž Platýz a já začal uvažovat, jak se nejlépe dostanu do Celetné. Nejlepší to bude vzít přes platýz a Ovocný trh kolem stavovského divadla. Přešel jsem přes Národní, rzchle prošel Platýzem a přes havelské tržiště se dostal až ke kostelu sv.Havla, kde jsem se na chvíli zastavil, abych si prohlédl barokní průčelí toho svatostánku. Tak jsem tam stál, hlavu jsme měl ještě plnou nemravností spojených s černými kozačkami a pozoroval tu zvlněnou fasádu se zvlněnými sochami svatých a začal jsem si připadat jako nějaký blázen. Stojím tady na těch kočičích hlavách, vedle barokního kostela, téměř se ho dotýkám, stojím vlastně přímo v centru Prahy, a mám pocit jako by to celé snad ani neexistovalo. Kolem se míhají chodci, rozsvítily se pouliční lampy a já, který tudy šel snad tisíckrát si najednou začínám připadat jako nějaký stín či přízrak. Pomalu jsem kolem Sv. Havla pokračoval ke Karolínu a do Celetné. Po cestě jsem si představil bílou krychli vznášející se v černém prostoru a na ní Prahu. Najednou se ta krychle začala nahýbat a celé město začalo klouzat jako po ledu do černoty.

Pražský uličník, Náměstí republiky

Na Náměstí republiky víceméně pravidelně přestupuji z tramvaje na metro, když se vracím z antikvariátu v Holešovicích. Takže jsem zase tak jednou někdy navečer v lednu vystoupil z tramvaje č. 26. Zavolal jsem přítelkyni, jestli se náhodou nenachází v centru, že bychom se třeba mohli potkat na kafi v obchodním centru Palladium. Řekla, že ta za půl hodiny přijede. Výborně, zajdu do kavárny v přízemí, dám si cigárko a počkám tam na ni. Do Palladia jsem vstoupil přímo hlavním vchodem z Náměstí republiky.

Jako člověka pocházejícího z malého města ze Severní Moravy, zvyklého z dětství na malé samoobsluhy, mne ta nová nákupní centra nepřestávají ohromovat, i když nakupování vskutku nesnáším. Těch jezdících schodů a těch obchodů a těch barev. No co je to všechno platné, když tam zakázali kouřit. To jsem zjistil jakmile jsem si dole v kavárně objednal kávu s tonikem a chystal jsem si zapálit. Tak tohle, to je ale vrchol, vždyť minulý rok se tady ještě dalo kouřit.  Rychle jsem do sebe naládoval tonik s kafem, zaplatil 86Kč, už tady opravdu neví, co by za to pití měli chtít, zavolal přítelkyni, že se přemisťuji do nedaleké kavárny v obchodním domě Kotva, protože v Palladiu zakázali kouřit.

 Chvatně jsem přešel přes tramvajové koleje a po vstupu do Kotvy zjistil při pohledu na stolky v kavárně, že tam nevidím popelníky. Pro jistotu jsem se zeptal servírky, jestli tady kouří. Řekla mi, že od nového roku ne, takže jsem si raději už nic neobjednával, rovnou zavolal přítelkyni, že už toho začínám mít po krk a že se přemisťuji do kavárny v Obecním domě, která mne naštěstí nezklamala. Ve velkém secesním sále vyzdobeném nádhernými skleněnými lustry, se stěnami pokrytými z obou stran zrcadly stoupal ke stromu od různých stolků cigaretový dým.

Pohodlně jsem se usadil pod jedním z velkých zrcadel poblíž vchodu, objednal si větší kávu s tonikem a konečně si zapálil vytouženou cigaretu a s úžasem pozoroval v protějším zrcadle obraz zrcadla nacházejícího se nade mnou, v němž se odráželo zrcadlo z protější stěny, v němž se opět zrcadlilo zrcadlo visící nade mnou…