Antikvariát

Jako obvykle jsem poté nastoupil do tramvaje. Tentokrát to byla čtrnáctka, ale mohla by to také být dvacet šestka a pokud bych se v pomatení smyslů náhle rozhodl, že tentokráte nepojedu na Strossmayerovo náměstí v Holešovicích nýbrž, že zamířím na Malou stranu, mohla by to dokonce být osmička takže ono jako obvykle by se mohlo tragikomicky poposunout do mírného neobvykle, což se ovšem včera nestalo. A nikoli neobvykle jsme s ostatními cestujícími a tramvají přejeli ŠTEFÁNIKOVO-Jiráskovo-Palackého most. Je až směšné jak si nedokáži zapamatovat jméno mostu ,a nejenom tohoto, ale i ostatních pražských mostů, u nichž se nedokáži pořádně dopočítat jejich konečného počtu, ačkoli jsem si ho již nejednou zjišťoval , takže pro mne jejich počet kolísá mezi desítkou a osmičkou a stejně tak pro mne kolísá jejich pojmenování, ačkoli jsem již bezpočtukrát po nich přejel či přešel z jednoho břehu na druhý a naopak .

Stejně tak jsem již mnohokrát přejel přes onen most, po němž musíte přejet chcete-li se dostat z Náměstí Republiky do Holešovic,i když pochopitelně můžete jet i jinudy. Na mostě jsem se jako obvykle podíval jestli Hradčany stojí stále na svém místě, abych se jako obvykle ujistil, že je vše v pořádku… V práci jsem se jako obvykle přehraboval mezi knihami a jedné bedně jsem našel několik volných Světozorů z roku 1910. Světozor byl společensko zpravodajský časopis obsahující slušnou přílohu s fografickým zpravodajstvím, tištěnou na kvalitním křídovém papíru ve vysoké kvalitě, takže když si je prohlížíte máte dojem jako by se ty zobrazované události přihodily docela nedávno a nikoli jako v našem případě před sto lety.

Vůbec při pohledu nám mnohdy připadá jakoby ty nenávratně ztracené příběhy byly téměř na dosah ruky. Takových sto let hravě přeskočíme a jsme náhle díky dobré fotografii a díky naší obrazotvornosti třeba v Astapovu, kde pře sto lety na nádraží při útěku od rodiny zemřel hrabě Tolstoj. Mnohé se rozplynulo a už nikdy se nevynoří před našim vnitřním zrakem, ale minulost je takříkajíc hotová, je to svým způsobem něco byť je vlastně stejného rodu jako budoucnost a nicota, stejně máme občas pocit, že ji dobře známe, kdežto o budoucnosti sice mohu říci mnohé, jako že třeba v pondělí zřejmě opět po ránu pojedu tramvají do Holešovic, ale ve skutečnosti už třeba nikdy nikam nepojedu, protože mne třeba v sobotu unesou mimozemšťané.

Vytáhl jsem tedy Světozory z krabice od banánů a sedl si na židli a zamyslel se ,jak jsem se vlastně setkával s Tolstým já,protože nejenom s ním,ale i s díly jiných se človět vlastně setkává svým zcela osobitým,jedinečným způsodem.Při té příležitosti se mi vybavilo, že docela nedávno jsem si s poměrným zaujetím prohlížel průvodce po Jasné Poljaně, rodovém sídle Tolstých ve středním Rusku,vydaný v padesátých letech v Sovětském svazu, jehož fotografický doprovod se ani zdaleka nedal srovnat s kvalitou o padesát let staršího Světozoru. Zaujalo mne v něm především několik fotografii zachycujících situaci v Poljaně těsně po ústupu německých vojáků.V tolstého pracovně se zřídil sídlo generál Guderian,z části domu se staly kasárna…Takže už to bude rovných sto let,které nás dělí od Astapova…Bylo by zajímavé vědět,co si o tom budou říkat občané v restauraci v roce 3010.