Antikvariát

Jaro je tady. Nebe nad Cholupicemi je modré jako žluté prase, na jiskřících pivních flaškách lítají divoce andělé a dole v hospodě u rybníka lemovaného rozkvetlými kaštany sedí mistr Klíma s inženýrem Němcem. Zahradní restaurace je žívá, výletníci z nedaleké Prahy do sebe lijí jedno pivo za druhým, takže záchodový kanál proměnil se v zlatou Amazonku, na jejímž břehu sečtělá lína anakonda rozevřela novou básnickou sbírku a zasněně se začetla.

Když jsem ráno chodil, ještě v Bruntále, do školy, tak má cesta vypadala asi takto. Vyšel jsem z naší čtyřpatrové cihlové bytovky se třemi vchody a dal se doprava, občas bylo nebe modré, občas bylo zatažené, občas pršelo, naproti stála téměř stejná bytovka, z níž jsem vyrazil, s koženkovou aktovkou na zádech, v ní bydleli spolužáci, v prvním vchodě Jirka Krpec a Pavel Lužný, ve vedlejším, ve čtvrtém patře Petr Hradil, o vchod dál Pavel Koudelka, dál v centru, na náměstí bydlel můj nejlepší kamarád Artuš a vedle něho spolužák Crha, kterého jsme obehrávali na půdě v kartách.

Bydlím na Zbraslavi. Každé ráno se chodím proběhnout. Nejdříve musím proběhnout kolem malého sídliště, potom přeběhnu přes most rušnou výpadovku na Strakonice a potom proběhnout přes bývalou skládku stavební suti, která ovšem některým nesvědomitým občanům slouží dále pro odkládaní použitých pneumatik, ledniček a ledasčeho jiného.

Aneb o ženách. Musím se přiznat, že tzv. román pro ženy jsem nikdy nečetl a že tudíž všechny mé poznatky jsou tak říkajíc z druhé ruky. Čemu jsem však od puberty věnoval značnou pozornost a hodně času byly pornografické fotografie a později také časopisy a musím se přiznat, že jsem nad těmi černobílými obrázky prožil nejednu pěknou chvíli.

Tak tedy ještě jednou německá literatura tentokráte prakticky. Práce v antikvariátu má vedle řady nevýhod nejednu výhodu. Nejenom že se vám dostane do rukou nejedna zajímavá kniha a nejedna bedna na banány plná knih, s níž musíte manipulovat, tahat, zvedat, čímž posilujete tělo i ducha a ušetříte peníze za návštěvu posilovny, které můžete vynaložit třeba na nákup dalších zajímavých knih, ale také máte možnost si je přečíst.

Otec, moje tety, babička a mnoho dalších příbuzných pocházelo z Východního Slovenska. Medzilaborce, Vyšné Zbojné. Byli to rusíni a hovořili tedy poněkud nesrozumitenou směsí slovenštiny, ukrajinštiny a snad i polštiny.

V jedné z kapitol románu Muž bez vlastností se Robert MUSIL táže cože to vlastně je DUCH. Na to, že je to široce a často používané slovo, málokdo je na otázku po duchu schopen odpovědět.

Včera jsem jako obvykle vystoupil po ránu z metra na Náměstí republiky. Tam jsem jsem si jako obvykle vykouřil cigaretu, přičemž mi téměř nad hlavou blikal a mrkal ohromný reklamní panel umístěný na střeše nákupního centra Palladium, který tam ovšem mrká každý den.

Protože nám bylo lehce vyčteno, že kalendária zmiňující mraky osobností jsou dosti nepřehledná, uchylujeme se tedy k metodě zmínky jedné dominantní osobnosti, dnes konkrétně francouzského matematika, fyzika a filosofa Reného Descarta.

Jak jdou dohromady zbraně a literatura? Nechte se taky jednou překvapit, těch deset minut nikoho nezabije...

Náš první pokus o jakousi parafrázi či spíše parodii na platónský dialog, v premiéře na téma ctnosti a slasti.

Učit se filosofii není nic jiného než učit se filosofovat a filosofovat znamená to nejtěžší, tedy prověřit, destruovat a proměnit svá každodenní přesvědčení v přehlédnutelnou a přisvojitelnou problematiku. Bez destrukce svých každodenních postojů a přesvědčení nikdo neziská přehled o filosofii, jakkoli mnoho o ní ,,má“ dílčích ,,poznatků“. Propedeutika odmítá postupovat tak, že zjednoduší nesrozumitelného Hegela či Aristotela a tak jejich filosofii zničí, ale chce pozvednout uvažování čtenáře do té podoby, aby se mu tematizace jednotlivých myslitelů stala srozumitelnou.

Stalker není film pro každého. Ani zdaleka. Nečejekte akci, nečejekte souboje, nečekejte oslnivé efekty. Přesto vytvořil Andrej Tarkowski 160ti minutovouobrazovou meditaci o lidském životě, která připravenou mysl doslova vcucne a nepřipravenou vlastně svým způsobem taky. Stejně jako Tolkien dostane člověka pouhým popisem lesa, S.T.A.L.K.E.R. provede to samé pouhým záběrem na jezerní hladinu.

Podíval jsem se začátkem týdne z okna a padal sních. Podíval jsem se z okna večer a zase padal sních a nějak se na mne snesl nápad pohovořit o ruské literatuře a hned mne také napadlo, že jsem předsevzal udělat něco naprosto nemožného, ale vše zase zmizelo jako sních na jaře a já si vzpomněl na jeden z obrazů mého oblíbeného ruského malíře z konce předminulého století Issaka Levitana.

A náhle, jak jsem tak seděl na pláži, pozoroval třpytné moře , vystoupila z vln slanovodní víla a přejela mi vlhkou rukou po čele a já viděl sám sebe, bylo mi najednou tak devět deset let, jak kráčím po Jesenické ulici v Bruntále směrem k náměstí, k zámku do městské knihovny, která tehdy byla v starém domě pionýrů poblíž zámeckých zahrad.

Dobrý den milí přátelé. Jak jsem přislíbil minule dodávám příspěvek k Svědomí a vědomí Zena Cosiniho. Uchopit literární dílo už je pomalu totéž jako snaha pojmově zachytit něco tak kluzkého jako třeba duši, ducha neřkuli ducha svátého anebo stůl, abychom přeci jenom zůstali stát pevnýma nohama na zemi.

Snad nejvýstižněji charakterizuje román už samotný název díla a, mimo jiné výstižná charakteristika hlavního hrdiny a zároveň jednoho z nosných motivů díla. Muž bez vlastností. Co to znamená?